Britskému bankovnímu úředníkovi vděčí za svůj život 669 převážně židovských dětí, které v roce 1939 zachránil z okupovaného území Československa před transportem do koncentračních táborů. Dětí mohlo být více než tisíc. 1. září 1939 dosud největší vlak s československými židovskými dětmi však už nestihl odjet do bezpečí.
V průběhu posledních let se problematika migrace stala jedním z mediálně nejskloňovanějších témat. Otázka aktuální imigrační vlny směrem do Evropy rozděluje odbornou i laickou veřejnost a má dalekosáhlý dopad nejen na celkovou náladu ve společnosti ale i na vnitropolitické otázky zemí Evropské unie. Navzdory tomu, že Česká republika nepřijala téměř žádné uprchlíky z právě probíhající migrační vlny z východu, je migrace a islamizace nejkontroverznějším tématem rezonujícím ve všech vrstvách české společnosti.
„Nemám, co bych k tomu řekl, neměl jsem žádnou politickou moc“. Takto se První český protektor Konstantin von Neurath vyjadřoval před Norimberským tribunálem. Kdo tedy Konstantin von Neurath vlastně byl?
15. března před 80 lety začala německá okupace Československa. Následovalo šest nejsmutnějších let naší historie. Jak prožívali obsazování běžní Češi?
„Bude-li mít žena stejné postavení v povolání, musí přece mít i stejná občanská práva! Žádná politická strana nemohla zcela pustit ze zřetele, že snad jednou přistoupí k volebním urnám i ženy a náležitě zamíchají volebními výsledky“. Každý ví, že mezinárodní den žen (MDŽ) se slaví vždy 8. března, a když zapomene, připomene mu to vývěska nejbližšího květinářství. Málo kdo ovšem dnes zná původ a primární účel tohoto svátku.
„Občané, občanky, soudruzi, soudružky! Právě se vracím z hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal…“
V únoru roku 2019 slavíme 100 let od zavedení československé koruny. Ačkoli o peníze jde vždycky „až na prvním místě“, málo kdo ví, proč za své útraty platí zrovna „korunou“. Na území českého státu tomu tak rozhodně nebylo vždycky. Stačilo málo a mohli jsme si ranní kávu kupovat třeba za 30 sokolů.
„Jak už to u mnohých smrtelníků bývá, i můj život byl provázen různými citovými vztahy, a na mém nebeském kontě je rozhodně víc než jen jeden hřích. Přesto jednou mou základní životní jistotou nedokázalo nic otřást. Tou jistotou je Olga.“ (Václav Havel)
Lužičtí Srbové jsou nám blízko po historické, kulturní i jazykové stránce. Lužická srbština je hned po slovenštině druhým nejbližším jazykem češtině. Po tři století byla Lužice součástí českého státu.
„Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů – lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických.“ Takto formuloval Václav Havel svou vizi pro budoucí Československo. Na těchto bodech by se jistě shodli všichni čelí představitelé Občanského fóra. Tím ovšem jejich svornost patrně končila…
„V listopadu 1989 jsem sledoval, co děje v Československu, taky kvůli tomu, že my jsme měli v tom Mnichově (redakce Rádia Svobodná Evropa) takový nepříjemný pocit. Věci se silně hnuly v Polsku i v Maďarsku, 8.11., tuším, padl režim v Bulharsku. To všechno byly takové bašty stalinismu a tam všude došlo k protirežimním manifestacím, zatím co v Česku to vypadalo, jako že je ticho po pěšině. Čestnou výjimkou byli disidenti a později i aktivizující se šedá zóna, která se připojovala např. peticí Několik vět. Byl tady důvod sledovat co se děje v ČSR velmi intenzivně, a to jsem dělal i celý ten týden, který předcházel událostem 17. listopadu,“ řekl Petr Brod v rozhovor pro encyklopediaofmigration.org roku 2017 v Praze.
„Především holdují svátému Martinu dobrým vínem, chlastají do plna; nešťastný dům, kde by neměli na tu noc husu na stole; tu načínají nové víno, které dosud uchovávali.” Tak zní dobová výpověď o svatomartinských slavnostech v polovině 16. století. Co by tomu řekl asketický poustevník, vegetarián a abstinent svatý Martin z Tours?
,,Měl jsem zvláštní výhodu a štěstí, že se moje životní pouť křížila s životní drahou Charlotty Garriguové; bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol.“
„Stojím za svým míněním, které budu hájit ze všech sil svých, a očekávám od vás, že budete hájit mou svobodu také vy, neboť v mojí svobodě spočívá vaše svoboda, ve vaší svobodě svoboda moje.‘“ Jedno z mnoha prohlášení Tomáše Garrigua Masaryka, kterým ideologicky podkládal své neoblomné setrvání v obhajobě neprávem odsouzeného žida Hilsnera.
Knedlo-vepřo-zelo, svíčková se šesti, kanec se šípkovou, smažák, ovocné knedlíky nebo Honzovy buchty. Které jídlo je to pravé české a národní? Máme vůbec nějaké národní jídlo? Čím oslavit 100 let republiky?
„Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem…“. Bylo jich pět a před sto lety touto památnou větou zpravili Čechy a Slováky o vzniku samostatného československého státu. Kdo byli oni poslové dobrých zpráv, které historie zná jako muže 28. října?
12.10. roku 1492 ve dvě hodiny odpoledne spatřil Španěl Rodrigo Triana, jako první námořník z výpravy Kryštofa Kolumba, pevninu. Výprava tří španělských lodí Pinty, Niny a Santa Marie se domnívala, že dopluli do Indie. Místo toho přirazili k břehům nového kontinentu a po dlouhou dobu byli považováni za objevitele Ameriky. Byl ale Kryštof Kolumbus skutečně prvním Evropanem na americkém kontinentě?
Tomáš Garrigue Masaryk je pro český národ a stát osobností bez nadsázky takřka mýtickou. První československý prezident je opředen aureolou hrdiny, humanisty, vzdělance, bojovníka, moudrého vladaře a zastánce pravdy a spravedlnosti obdařeného nadlidskými schopnostmi a božskou moudrostí. Prezident osvoboditel, největší Čech, tatíček, otec vlasti – těmito jmény jej Češi a Slováci nazývají již nejméně sto let. Rozhodně tomu tak nebylo vždy, profesor sociologie na pražské univerzitě si musel uznání a postavení tvrdě vybojovat. Mnohdy stál téměř sám a opuštěn v opozici vůči svému národu, jeho vrcholným představitelům i veřejnosti jako celku. Tomáš Garrigue Masaryk neváhal postavit se proti veřejnému mínění a hlasitě vystoupit s názorem, za nějž byl nemilosrdně očerňován v mediích, zatracován na odborných diskusích, zavržen vlastenci a vypískán studenty z přednášky.
„Horolezci, horolezkyně, horolezčata“. Známý popěvek jen ilustruje nadšení Čechů pro horolezectví, které se, spolu s pěší turistikou a vodáctvím, hrdě řadí mezi typicky české aktivní trávení volného času již od začátku dvacátého století. Češi prostě milují pobyt v přírodě a odvážnější si pro fenomenální výhled rádi vyšplhají na kdejakou skálu. Pro ty, kteří si svých životů cení o něco více než tradiční horolezci, či jen nemají zkušené přátele, kteří by je při lezení jistili, je tu trend tzv. Zajištěných cest.
Okupace Československého pohraničí byla formálně odsouhlasena podepsáním Mnichovského diktátu dne 30. září roku 1938. Následující týdny a měsíce se tzv. Druhá republika musela vyrovnávat s přílivem československých uprchlíků z pohraničí.