Vzniku samostatného československého státu předcházela dlouhá historie snažení českého národa o autonomní a později i zcela samostatný vývoj a existenci. Ještě na začátku první světové války byla myšlenka samostatného Československa jen utopickým přáním několik málo nadšenců. Většina českého národa, a dokonce ani česká politický reprezentace na rozbití rakouskouherské monarchie nepomýšlela. Navzdory Masarykovým proklamacím, byla většina národa rakouskému císaři a podunajské monarchii zcela loajální. Tento stav se radikálně změnil v průběhu posledních let války, kdy represe ze strany Vídně dosáhly neúnosné míry.
Soustavné snažení Masarykem vedeného zahraničního odboje o uznání nové republiky na mezinárodní úrovni začalo nést ovoce. Zásadní bylo aktivní vystoupení českých legií na straně Dohody.
Po složitých čtyřletých diplomatických peripetiích a jednáních vyvrcholila Masarykova snaha o rozbití Rakouské monarchie tzv. Washingtonskou deklarací. 7. října bylo T. G. Masarykem zasláno prezidentu Wilsonovi „Prohlášení nezávislosti československého národa“.
Masarykovo zahraniční centrum ovšem nebylo jedinou protihabsburskou frontou. V Československu působila poměrně početná skupina politiků a vlastenců, kteří vyvíjeli aktivní odbojovou činnost. V říjnu roku 1918 se ustanovili tzv. Národní výbor, jako orgán zajištující budoucí fungování československého státu.
Dne 28.10.1918 zahájila v Ženevě delegace zmíněného Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem československého zahraničního odboje Edvardem Benešem. Až zde byla mimo jiné odhlasována republika, jako forma státu, který měl v následujících hodinách a dnech vzniknout.
Téhož dne dopoledne činovníci téhož orgánu převzali v Praze Obilní ústav, který měl potravinami zásobovat frontu. Zamezili tak odlivu potravin z republiky. Situace kolem rozpadu monarchie byla pochopitelně tématem č. 1 v celé společnosti a v Praze obzvláště. Na Václavském náměstí se počal zcela samostatně srocovat dav k němuž jako první promluvil kněz Isidor Zahradník. Po něm již následovala ona slavná pětičlenná delegace.
Jednalo se o čtyři Čechy a jednoho Slováka. Tím jediným východním účastníkem byl Vavro Šrobár. Ke své milé povinnosti přišel doslova jako slepý k houslím. Ve zjitřené situaci bylo třeba deklarovat Československou jednotu, leč v Praze se aktuálně nacházel jen jeden jediný Slovák a komunikační kanály vázly. Na Slovensku se ještě 30.10 o vyhlášení Československé republiky nevědělo. Vavro Šrobár, který do hlavního města původně dorazil ze zcela jiných důvodů, pak jménem Slováků podepsal Zákon o zřízení československého státu. Později se stal prvním ministrem pro správu Slovenska, dále působil i jako ministr zdravotnictví a školství. Postupně se však z politické scény vytrácel. V době slovenského klerofašistického státu stál v čele malé skupiny protifašistického odboje. Do politiky se krátce a nevýznamně navrátil ještě i po druhé světové válce
Vedle Kramáře byl mužem č. 1 v českém domácím odboji agrárník Antonín Švehla. Byl dlouholetým předsedou Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu -agrárníků. Významně zasáhl do podoby československé ústavy a stal se krom jiného také ministrem vnitra a byl v průběhu dvacátých let celkem třikrát premiérem.
Třetím Mužem 28.října byl socialista František Soukup. Původně právník a novinář, později zastával post ministra spravedlnosti. Jeho působení v odboji je nechvalně známé především tzv. Knoflíkovou aférou, kdy se rakouským úřadům podařilo neobratností i samotného Soukupa rozkrýt velkou část české zpravodajské sítě.
Čtvrtým v pořadí byl pozdější ministr financí Alois Rašín. Už za studií práv se politicky angažoval a roku 1890 byl odsouzen ve slavném v procesu s Omladinou. Za 1. sv. války se aktivně zapojil do odboje a byl za to v roce 1916 odsouzen pro velezradu k trestu smrti. Trest byl nakonec zmírněn po nástupu císaře Karla I. na místo zesnulého Františka Josefa. Rašín se významně zasloužil o hladký a úspěšný průběh měnové reformy a odluky československých financí od Vídně. Pět let po vzniku republiky byl na Rašína spáchán atentát. Mladý komunista ministra postřelil a ten následně na selhání organismu zemřel.
Pátým hlasatelem byl socialista Jiří Stříbrný. Byl majitelem bulvárních novin a taktéž aktivním účastníkem domácího odboje. Pomáhal organizovat generální stávku 14. října 1918. Po jednání s velitelem rakouské vojenské posádky v Praze donutil armádu, aby proti převratu 28. října nevystupovala. Byl několikrát ministrem, rezignoval ale, když se zapletl do aféry, při které hrál karty s jedním úředníkem Národní banky, který zpronevěřil čtvrt milionu korun. Z nařčení byl ale očištěn. Po druhé světové válce byl pro domnělou kolaboraci postaven před Národní soud a odsouzen na doživotí. Stříbrný s protektorátním režimem prokazatelně nijak nespolupracoval. Osudnou se mu stala jeho pomnichovská kritika Edvarda Beneše. Zemřel nevinný roku 1955 ve Valdické věznici.
