Politické hnutí, které se, spolu s Veřejností proti násilí, stalo vůdčím uskupením Sametové revoluce, vzniklo 19. listopadu roku 1989. Dva dny po krvavém zásahu Bezpečnosti proti povolené demonstraci na Národní třídě se v prostorech Činoherního klubu spontánně ustanovila platforma nezávislých občanských iniciativ spojená odporem vůči komunistickému režimu. Živelnost vzniku OF předznamenávala jeho budoucí specifickou organizaci a strukturu.
Cílem OF bylo vést dialog s vládou a představovat sjednocenou opozici vůči komunistické Národní frontě. Ideologicky navazovalo na již dvanáct let existující Chartu 77. Členstvo bylo názorově široce rozkročeno od neotrockistů jako byl novinář Petr Uhl až po pragmatické pravicové demokraty jako Václav Klaus. Kromě nestraníků kandidovalo ve volbách roku 1990 pod hlavičkou OF čtrnáct politických subjektů.
Jejich orientace sahala od reformního komunismu jako je Obroda nebo krajní levice jako Levá alternativa až ke konzervatismu jako je ODA či levicového libertarianismu, jako je Transnacionální radikální strana. Fórum se skládalo z umělců, novinářů, ekonomů, filosofů, akademiků a vůdčích osobnosti studentských organizací, které spojovala snaha o demokratizaci Československa.
Růžová budoucnost podle Havla
Úvodní prohlášení a jakési „stanovy“ sepsal pro Občanské fórum budoucí prezident Václav Havel. Uvozovky jsou na místě, neboť prohlášení nijak nezakotvovalo žádnou pevnou stranickou organizační strukturu. Členství fungovala v podstatě na základě osobních doporučení a spolek zprvu neměl ani předsedu. Lídři spontánně vykrystalizovali především na základě osobního charizmatu a síly osobnosti. Možná právě proto nemělo OF jako celek dlouhou politickou historii. Definitivně se rozpustilo po snaze o transformaci v politickou stranu, pod vedením Václava Klause, kvůli vnitřním rozporům dvou politických proudů, dne 23. února 1991.
Navzdory nedlouhé existenci mělo OF klíčovou zásluhu na přechodu Československé republiky k demokracii a její politické a ekonomické transformaci. Zároveň tato platforma generovala mnoho osobností budoucího politického života.
Ačkoli se synonymem pro Občanské Fórum stal Václav Havel jako „duše“ sametové revoluce, neměli bych činnost této platformy mít zafixovanou jako „hnutí jednoho muže“. Právě naopak. Názorová pestrost OF je dokladem mnoha silných osobností v jeho středu. Krom prvního prezidenta ČSR je s Fórem svázán i Václav Klaus. Ten byl dříve bankovním úředníkem a prognostikem. Té doby také ministr financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra.
V roce 1991 po rozpadu Občanského fóra inicioval Klaus založení Občanské demokratické strany. V letech 1992 až 1997 byl předsedou vlády, vykonával i funkci předsedy dolní komory parlamentu a v letech 2003 až 2013 působil v úřadu prezidenta České republiky. Byl prvním a zároveň posledním předsedou Občanského fóra. Navrženým oponentem Václava Klause na post předsedy OF byl Pavel Rychetský, místopředseda vlády Miloše Zemana, předseda Ústavního soudu a exministr spravedlnosti.
Stejně nepominutelný je Petr Pithart. Spoluautor české Ústavy, docent Právnické fakulty UK, signatář Charty 77, bývalý předseda české vlády v rámci federace, bývalý předseda a dlouholetý místopředseda Senátu Parlamentu České republiky. Po rozpadu Občanského fóra se stal zakladatelem Občanského hnutí a později se stranicky identifikoval s KDU-ČSL.
O formulování jednotící ideologie Občanského fóra se pokusili – mimo jiných – také kritik Miloše Zemana novinář a bývalý poslanec Petr Kučera, spolu s chartistou, držitelem ceny Ferdinanda Peroutky, filosofem a historikem doktorem Janem Urbanem.
Po rozpadu Občanského fóra se do dějin české diplomacie zapsal bývalý poslanec za OF a chartista Martin Palouš. Dalším chartistou ve Fóru byl bývalý Vedoucí úřadu vlády podnikatel a filantrop Vojtěch Sedláček. V neposlední řadě, pak s blížícími se Vánocemi, je vhodné připomenout činnost sociologa, poslance Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění Ivana Fišery, který kromě jiných zásluh stojí za skutečností, že se stal Štědrý den státním svátkem.
