Výstava na Havlíčkově náměstí
Po Vítězném únoru plánovali soudruzi z KSČ mimo spousty různých zvěrstev také asanaci Žižkova. První konkrétní plány vznikly už v 60. letech, o něco později došlo k realizaci.
„Do rozpadlých domů byli schválně stěhováni lidé ze sociálně slabších rodin. V plánu bylo domy na Žižkově nechat zchátrat a vybydlet. Nový záměr a rozsah asanace Žižkova byl schválen v roce 1973 a již o čtyři roky později došlo k prvním demolicím,“ vzpomíná architekt Ivan Vavřík, jehož archív Praha 3 odhalila v rámci výstavy „Žižkov přežil, Žižkov žije dál“, kterou lze vidět až do září v parku před radnicí Prahy 3 na Havlíčkově náměstí.
O asanaci Žižkova přemýšleli levicoví urbanisté už před válkou
O asanaci Žižkova, který byl kvůli kopcovitému terénu i odlišné filosofii otců zakladatelů koncipován méně velkoryse než sousední Královské Vinohrady, snili levicoví architekti a urbanisté už před druhou světovou válkou. Zbourání zástavby „nedůstojné pro socialistického člověka“ a zbudování nového sídliště v duchu funkcionalismu se na papír dostalo teprve v letech šedesátých. Bourat se podle prvních asanačních plánů mělo až dolů ke křižovatce U Bulhara, zachována měla být pouze funkcionalistická ikona od architektů Havlíčka a Honzíka, dnešní Dům oborových svazů. Jinak by šlo všechno k zemi: radnice, stadion Viktorky, školy i celé bloky pavlačových domů.
Důvodů pro asanaci bylo hned několik: kromě nevalné pověsti, kterou si čtvrť nesla, neexistoval dostatek řemeslníků, kteří by byli schopni domy z druhé poloviny 19. století žádoucím způsobem modernizovat. To ostatně připouštělo i dobové zpravodajství: „Je mnohem těžší renovovat staré části města než stavět nové byty na zelené louce.“
Málem to odneslo i Masarykovo nádraží
Úvahy o konci dnešního Žižkova motivovalo také přesvědčení, že s rozvojem motorismu hrozí metropoli neodvratný dopravní kolaps. Řešení měla nabídnout mohutná žižkovská radiála, která by prodloužila dnešní Olšanskou ulici a v lokalitě u Bulhara by se křížila se severojižní magistrálou. Ve hře přitom nebyla jenom rozsáhlá demolice na dnešní Seifertově nebo Husitské ulici, která měla Žižkov otevřít autům; jeden čas se počítalo i se zbouráním Masarykova nádraží.
Jako hlavní argument pro plošnou likvidaci staré zástavby potom tehdejší úřady používaly hygienické podmínky – za sdíleným sociálním zařízením i pro vodu museli mnohdy obyvatelé bytů z předminulého století na pavlač, nové bydlení přitom mohli najít v rostoucím Jižním Městě.
„Úroveň většiny bytů je z dnešního hlediska víc než nevyhovující. Generální plán proto počítá s asanací čtvrti,“ zaznívá v dokumentu z roku 1988, kdy už se ale bourání stavěla na odpor i část veřejnosti. „Místo dnešních 2700 bytů bude mít nový Žižkov 1900 bytů. Úbytek je nezbytný pro získání dostatečného prostoru, světla a zeleně.“
Pod dozorem vládnoucí partaje se stal Žižkov první a jedinou vnitřní městskou čtvrtí, která má na svém území panelové sídliště. Druhý krok první etapy totiž zacílil na okolí Komenského náměstí nedaleko dnešní Univerzity Jana Ámose Komenského a zanedbané budovy, kterým dělníci už v předchozích letech museli otlouct padající štuky i celé římsy, aby neohrožovaly obyvatele, poslal k zemi. Nahradil je právě sídlištěm.
Lidé versus plány soudruhů
Již od počátku se ale plán na radikální a mnohdy zbytečnou přestavbu Žižkova neshledal s pochopením místních obyvatel. Zejména starší občané se těžko smiřovali s odchodem ze své rodné čtvrti i její drastickou proměnou a případným stěhováním na Jižní město či jiné panelové sídliště.
Proti postupujícím asanačním pracím se na sklonku 80. let postavila skupina mladých architektů, kteří formou novinových článků a letáků protestovali proti drastickému a zbytečnému ničení historicky cenné části Prahy. Mezi ně patřil i Ivan Vavřík. Brali to trochu i jako nástroj k odporu proti vládnoucí komunistické straně.
Miroslav Štěpán, pražský tajemník KSČ, na konci 80. let proti Vavříkovi a spol. veřejně vystupoval a snažil se je diskreditovat.
„Pozůstatky špatného bydlení z buržoazní republiky musejí být urychleně zlikvidovány, což poctiví lidé chápou. A těší se z nových bytů. Proto stojíme za přijatými programy a budeme prosazovat jejich uskutečnění v co nejkratším čase,“ citoval Štěpána článek z Večerní Prahy. Už dříve natáčela Československá televize propagandistické snímky, které měly podpořit stěhování lidí ze Žižkova na Jižní město. Sami obyvatelé se na kameru radovali, že místo špinavých a nevyhovujících pavlačových domů čtvrté kategorie přešli do pohodlné a moderní „jedničky“ v paneláku.
Je jasné, že přestěhování bylo pro mnohé z lidí fatální.
Starostova škola přežila
S uvolňováním poměrů na konci 80. let se celý záměr stal i předmětem veřejné debaty. Začátky asanace totiž přišly v době, kdy se začínal výrazně přehodnocovat vztah odborné veřejnosti k architektuře druhé poloviny 19. století. V žižkovském případě se názorový boj vedl hlavně o budovu dnešního hudebního gymnázia na Komenského náměstí, které dal postavit zmiňovaný žižkovský starosta Hartig. Tehdejší tajemník Svazu českých architektů Václav Kasalický v Rudém právu upozorňoval, že stavba patří k nejstarším domům původní zástavby a že v jiných zemích by se otázka její demolice stala předmětem veřejného hlasování místo toho, aby byli občané postaveni před hotovou věc.
K bourání školy nakonec nedošlo a velice svérázné veřejné hlasování rozhodlo i o dalším osudu celého Žižkova. Uskutečnění dalších sanačních etap se totiž postavila do cesty sametová revoluce…
V případě Žižkova naštěstí došlo jenom k uskutečnění první etapy, a ani tu se nepodařilo úplně dokončit. Jako první zamířily k zemi domy v okolí dnešního Olšanského náměstí. Stará usedlost Bezovka musela ustoupit stejnojmennému nákupnímu středisku a monolitu desetipatrového panelového domu. Počátkem 80. let zde vyrostl i hotel Olšanka a naproti němu masivní stavba dalšího paneláku s obchody v parteru. Poslední domy na Žižkově byly strženy ještě na počátku 90. let, připomíná stať Lukáše Funka, publikovaná na stránkách Asociace recentních archeologů.
Ale – smůla pro Žižkov – ani nové paneláky nebyly dostatečně kvalitní, jak po stránce architektonické, tak ani kvalitou materiálů a provedením.
