Člověk musel brát to, co je
Já jsem si vybrala drogistické zboží u podniku Drobné zboží Praha, sídlo a jednu z učňovských prodejen jsme měli ve Vodičkové ulici a školu v Náhorní v Praze 8 – Kobylisích. Součástí oboru bylo i foto – kino a to mi úplně učarovalo. Ale musela jsem si projít vším.
Učila jsem se vážit a rozlévat chemikálie, prsty jsem měla věčně poleptané od třicetiprocentního kysličníku, musela jsem znát všechny barvy, laky, ředidla, hnojiva, železitá i bylinná vína, mýdla, šampony, krémy, pleťové masky… V prváku jsme měli jen školu a jednou dvakrát nás poslali na prodejnu, abychom se rozkoukali. Od druháku jsme pak měli střídavě týden školu a týden praxi. Učila jsem se v drogerii v Dlouhé (dnes je na jejím místě pizzerie) u pana vedoucího Huberta Bakaláře, bratra tehdejšího sportovního komentátora Roberta Bakaláře. Byl fajn, říkal nám holčičky a rád s námi laškoval.
Vzpomínám si, jak se na pultech objevil prací prášek Juwel a jako všechno, co se odlišovalo od standardu, se ani krabice s Juwelem v obchodě dlouho neohřály, šly na dračku. V okamžiku se udělala dlouhá fronta až na chodník a ani jsme se nemuseli ptát, co si zákazník přeje. Za chvíli bylo po frontě i po Juwelu. Podobně to bylo s Moherem a dalšími produkty tehdejší doby. Postupně začala jsem chápat význam pojmu „podpultové zboží.
V kapse povinně propisku a nůžky
Prodavačky v obchodech většinou nosily stejnokroje v podobě silonových plášťů. My učenky v drogerii jsme vyfasovaly bílé pracovní pláště z pevné látky, bylo v tom vedro a byla na nich vidět každá šmouha. V kapse jsme musely nosit nůžky a propisku. Mám je dodnes, snad z nostalgie. Dalším nutným doplňkem byly pracovní boty, které vůbec nebyly hezké ani vkusné, a navíc se v nich hrozně potily nohy. Ale byly předepsané. A předpis je předpis…
Máte podobné vzpomínky? Podělíte se s ostatními?
