Nekončící zábava s kostičkami
Říká se, že nejkrásnějším obdobím života je právě dětství. A to u většiny lidí doopravdy platí. Možná právě proto jsou vzpomínky na hračky, se kterými jsme si kdysi hráli, tak příjemné. Nostalgicky na ně ale nevzpomínají jen babičky. Řadu hraček, které již dnes jsou na prodej jen ve specializovaných obchodech, zažila i většina těch, kteří se narodili krátce přes revolucí nebo chvilku po ní.
Jako ročník 89 pamatuji velkou spoustu hraček. Mými nejoblíbenějšími ale bývaly kostičky. Místo abych z nich stavěla hrady, pouštěla jsem si je po zádech. A ráda jsem se houpala na mém hnědém koníkovi. Tehdy jsem nemohla tušit, že pochází ještě ze 70. nebo 80. let a že byl pravděpodobně darem od nějaké babičky. Ráda jsem také ve vaně nabírala vodu do plastových barevných nádob ve tvaru čtverců, které úplně přesně zapadaly do sebe. Vydržela jsem si s nimi ve vaně hrát dlouhé minuty.
A moje dětství rodiče natáčeli tenkrát ještě na VHS kazety, aby jim něco zůstalo na památku. Bůhví, kde je jim konec. Za odměnu jsem dostávala i kakao Granko, které je v galerii na obrázku. Tehdejší piksla už dnes neexistuje, ale vzpomínám si, že jsem ho dostávala do bílých hrníčků s puntíkama nebo se srdíčkama. Některé z těch hrníčků se srdíčkama mám dodnes, už jsou ale poměrně oprýskané.
Pružinka, která skákala ze schodů
Když už jsem trochu povyrostla, ale ne o moc, staly se mojí zálibou panenky. Ty jsem měla modernější, co se daly zrovna koupit a různé druhy. Tenkrát jsem ale neměla kena, což jsem nahradila po svém. Podědila jsem totiž velkou panenku, nebo spíše panáčka, který připomínal malé mimino. Mezi nohama měl ale jasně vidět to, co dělá chlapečka chlapečkem. A že to bylo pěkně vymodelované. Tak jsem si řekla, že tedy budou mít všechny panenky jen jednoho nápadníka. Kupodivu se nehádaly a žily spokojeně ve vícečetném svazku.
Když jsme pak byli trošku větší, přestaly nás ty „běžné“ hračky zajímat. Sice měl můj kamarád doma pořád koberec, na kterém byly silnice pro auta, takže jsme po něm jezdili s malými autíčky, ale už existovaly také videohry. Jako první vůbec jsme mívali hry na platformě NES. To bývaly takové malé kazetky, které se strkaly do přístroje, který sem tam vrčel. Připojil se k televizi a hrálo se. Většinou jsme hrávali Maria, Bombermana nebo „tanky“. Tenhle přístroj pak už ale rychle vystřídala SEGA a jelo se dál…
Kam se poděly tehdejší hračky?
Jak jsem začala dospívat, ani jsem si nevšimla, kam se všechny ty hračky vlastně poděly. Něco se možná zničilo, něco se možná dalo pryč, protože už jsem na to byla moc velká. Část z nich nejspíš odpočívá v tajemných útrobách půdy na chatě za Prahou… Tam se také nachází celá spousta VHS videokazet a dokonce i ta platforma na hry NES. I ta krásná vroubkovaná cukřenka s víčkem jako kdyby se někam vypařila. Postupně v dnešních dnech začíná přibývat sběratelů, kteří to či ono sbírají a obklopují se věcmi dob minulých.
Vývoj šel bohužel od dob našeho dětství kupředu a ten čas se nikdy nevrátí… Ty krásné hračky už pomalu mizí, navždy na ně ale budeme vzpomínat s láskou. Zatímco dnešní děti si raději zahrají hru na tabletu, mobilu nebo počítači. A bohužel je tomu tak – i my, narozeni po sametové revoluci, jsme již ve dvanácti letech proseděli pěknou řádku hodin u počítačových her (pamatujete první díl hry The Sims?). Přestože měl tehdy počítač paměť jen 512 megabajtů. A to je škoda. Čas dětství a vzpomínek na něj už totiž nikdo zpátky nevrátí.
