Bylo mi asi deset, když jsem si jedny takové přála. Byly pěkné, žluté. Maminka mi je koupila, ale brzy jsem přišla na to, že je s nimi jenom trápení. Po vyprání se vždycky smrskly, takže dostat je na nohu nebylo vůbec jednoduché, navíc nesály pot, takže noha potom smrděla. A když jsem běžela po bytě bez bačkor, byla jsem jak na bruslích. Na koberci to ještě šlo, ale chůze po linoleu, neboli Pé Vé Cé, se stala doslova jízdou. Byl to tehdy neskutečný módní trend a mně ještě dnes, při té vzpomínce, běhá mráz po zádech.
Dalším trhákem byly punčocháče. Všichni jsme je nosili. Úplným utrpením pro mě bylo, když jsem jako malá holka dostala, třeba k sukýnce, punčocháče krepsilonové. Bylo to podobné jako u ponožek, ale punčocháče jsou mnohem delší a tak to i déle trvalo, než to člověk dostal až k břichu. To už jsem měla raději ty vroubkované, nejčastěji hnědé. Lezlo se do nich líp a byly na omak příjemnější.
Měly ale jiné úskalí: po celém dnu nošení jsme měli na kolenou vytahané pytle a punčocháče pomalu o číslo větší. Dokonce si pamatuji, když jsem jednou vyzvedávala sestřičku ve školce, přišla do šatny a přes okraj bačkůrek měla nahrnuté přebytky punčocháčů, protože se jí nevešly dovnitř. A pak jsme měly velké trápení dostat se do botiček. Ale nebyla v nich zima. Tahle součást oblečení byla v různých barvách, ale vlastnosti měly všechny barvy stejné.
A na co vzpomínáte vy?
