Českoslovenští zástupci nebyli k jednání přizváni. Jednalo se o dohodu mezi Hitlerovským Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o odstoupení pohraničních území Československa Německu. Listina přikazovala Československu odstoupit Německu pohraniční území Sudet do 10.října téhož roku.
Došlo k záboru všech pohraničních území, kde obyvatelé německé národnosti na základě sčítání z roku 1910, převyšovali 51%. Celkově mělo v okupovaných oblastech, dle údajů z roku 1930 žít až 850 000 obyvatel české národnosti a přibližně 30 000 obyvatel hlásících se k židovské víře. 25.března roku 1939 došlo k vytvoření integrální Říšské župy Sudety. Během záboru byla zaváděna vojenská správa všech úřadů a velitelství.
Pohraniční území byla odstupována po etapách a spolu s postupem připojování k Německu docházelo i k evakuaci. Evakuace byla řízena Hlavním štábem pro řízenou evakuaci, přičemž přesun civilních obyvatel se odbýval pod hlavičkou ministerstva pošt a telegrafů a ministerstva vnitra v součinnosti s armádou. Ze zabraných oblastí bylo třeba vystěhovat především státní zaměstnance a armádnípříslušníky. Ostatní emigranti odcházeli na vlastní pěst. Odchod těchto lidí opět probíhal v několika vlnách. Přičemž první dvě proběhly ještě před Mnichovskou zradou.
První migrační vlna započala v květnu roku 1938 bezprostředně po československé mobilizaci. Jednalo se o exodus emigrantů židovského vyznání do českého vnitrozemí i do zahraničí, které ze Sudet vyhnal nárůst antisemitismu. Tato vlna uprchlíků byla po finanční stránce povětšinou zajištěná. Mluvíme o rodinách židovských advokátů, lékařů či podnikatelů.
Druhá vlna uprchlíků putuje do vnitrozemí po 12.září roku 1938 a co do sociální struktury je mnohem rozmanitější. Jedná se především o odpůrce Henleinovského a Hitlerovského zřízeni. Uprchlíci často odcházejí ve strachu a spěchu jen s těmi nejnutnějšími proprietami. Těmto uprchlíkům už bylo třeba po sociální stránce pomoci. Lidé směřovali především do Prahy, kde doufali najít pomoc a sociální zajištění. Úřady ale nebyly na emigrační vlnu téměř připraveny.
V Praze bylo uprchlíkům posléze zajištěno přechodné ubytování např. v Lidovém domě v Hybernské ulici. Řešení situace se s podporou Hany Benešové a dalších osobností ujal mimo jiné i Červený kříž zajišťující přechodné bydlení, stravu i ošacení. V tisku se následně objevuje mnoho účastných titulků a výzev na podporu lidí v nouzi. Reakce ovšem nebyla jednostranně soucitná. Objevil se i strach z nemožnosti zvládnout situaci, strach, že nově příchozí budou „ujídat chleba“ starousedlíkům i obavy z epidemií. Tato vlna obav a nespokojenosti je ještě markantnější v následující třetí imigrační vlně. Zemský úřad také vydává dne 16.září oběžník ke všem okresním úřadům, aby zabraňovali neodůvodněnému opouštění pohraničí, či aby uprchlíky posílali zpět do jejich domovů.
Třetí a nejmohutnější příliv uprchlíků je zapříčiněn pomnichovským německým záborem. Přesouvají se státní zaměstnanci s rodinami, milionová armáda i další civilisté. Do Mnichovského záboru prchlo z okrajových oblastí Čech přibližně 25 000 lidí. Do prosince 1938 jich uteklo dalších čtvrt milionu. Češi, antifašisté, židé, sociální demokraté a další obyvatelé Sudet prchají ze svých domovů, protože ty se najednou staly součástí Říše. Prchají do Čech ve velmi nuzných podmínkách. Nejčastějším dopravním prostředkem je vlak, do nějž se nakládá nejen movitý majetek, ale i lidé.
Dráhy se zasazují o zajištění mnoha slev a výhod pro levnější cestování těchto lidí. Jiní se přesouvají pěšky či automobily. Okresní města byla povětšinou jen přestupní stanicí na cestě dál do Brna nebo do Prahy. Minimum z emigrujících mělo ve vnitrozemí nějaké zázemí či zajištěnou práci. Jednalo se o české řemeslníky, dělníky, státní zaměstnance, živnostníky a v menší míře i rolníky, kteří s útěkem přišli o zajištění svého živobytí – půdu. Imigrantům byla poskytnuta základní zdravotní péče a přechodné ubytování v soukromí nebo ve veřejných prostorech či narychlo vzniklých uprchlických táborech. Červený kříž zajišťoval i veřejné stravování.
Stejně jako u předchozí imigrační vlny reagují úřady rozporuplným způsobem a se zpožděním. Příhraničním armádním velitelstvím jsou zasílány rozkazy, které nařizují zabránit vstupu dalších imigrantů ze Sudet do vnitrozemí, především všem Němcům bez ohledu na víru a politickou příslušnost. Takovým nařízením se mnohé divize vzepřou, i tak se ale, dle britských odhadů, muselo od hranic vrátit okolo 25 000 uprchlíků.
Vzniknuvšímu Ústavu pro péči o uprchlíky byly delegovány příspěvky a poskytována sociální podpora, která činila 6,75Kč na osobu na den.
Uprchlický problém měl určitou odezvu i v zahraničí, především v Británii. Několik dobrovolnických organizací fungovalo přímo mezi potřebnými v terénu. Mezi nejvýznamnější finanční injekce patří fond londýnského starosty? Který nashromáždil 70 000 liber. V přepočtu zhruba 1 milion korun pak putoval do Čech z fondu britského periodika New Chronicle. Z fondu londýnského starosty byla částečně financována výstavba nových nájemních domů, které měly, spolu s půjčkami a příspěvky na stavbu vlastních domů, vyřešit problém nedostatku ubytovacích kapacit pro příchozí.
O možnost emigrace ze země a další pomoc v nouzi se nesmazatelným způsobem zasadila britská organizace BCRC s níž úzce spolupracoval např. Nicholas Winton.
BENDA, Jan. Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2119-7.
BENEŠ, Zdeněk. Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Praha: Gallery, 2002. ISBN 80-86010-55-4.
RADVANOVSKÝ, Zdeněk. Historie okupovaného pohraničí 1938-1945. [Sv.] 8. Ústí nad Labem: Albisinternational, 2004. ISBN 80-86067-87-4.
