Sociální demokratce v Čelákovicích nic nechybí
V Čelákovicích se líbí Magdaleně Pospíchalové, jejímu muži i dcerám. „Sehnali jsme tady atypický byt v krásném prostředí, u zahrady. Zlákalo nás tehdy i to, že kousek je mateřská škola, jsou tu dvě základní školy a gymnázium. Není tady problém se zájmovými kroužky pro děti. Holky byly tehdy malé, takže jsme na tohle všechno hleděli. Výhoda je i to, že Čelákovice jsou na vlakové trase do Prahy – za půl hodiny jste v centru. Později nám dokonce postavili druhou čelákovickou zastávku, kterou máme tři sta metrů od baráku. Hodí se to, do Prahy jezdíme třeba za kulturními zážitky,“ prozrazuje pro Náš REGION.
Čelákovice jsou dobré i pro cyklisty, Pospíchalové vyhovuje i spojení s přírodou – v obci byla postavena unikátní zavěšená lávka přes Labe, která získala prestižní ocenění Amerického betonářského institutu. „Dřív se chodilo přes zdymadla, což ale nebylo podle pravidel, hezké bylo i údobí, kdy se lávka stavěla, zdymadla byla zavřená a přejíždělo se přívozem,“ říká. Něco ji však přece jen trápí – v obci vyrostlo několik supermarketů, čímž zaniklo plno malých obchůdků. „Byli jsme třeba zvyklí chodit k místnímu zelináři. Byť tady bývají v sobotu farmářské trhy, je to škoda,“ dodává. V okolí jí – coby vášnivé lyžařce – chybí kopce. „Ale není problém zajet si na hory někam jinam,“ směje se.
Magdalena Pospíchalová měla v minulosti firmu na prodej diářů, které dovážela z Polska, kousek od nádraží měla sklad, kde je uchovávala. Obec zná dokonale – při návštěvě Našemu REGIONU ukázala nové i starší čtvrti obce, kupříkladu takzvané marksáky, řadové domečky, které v minulém režimu vznikaly jako dělnické, lidé u nich mají útulné zahrádky. Skvostem je zrekonstruovaná Volmanova vila, která je jednou za rok otevřena veřejnosti, Čelákovice mají i své městské muzeum.
Do místních aktivit se Magdalena Pospíchalová nyní moc nezapojuje. „Jen když byly holky na gymplu, spojili jsme se s jinými rodiči a snažili se rozhýbat aktivity, kterým tehdejší ředitelka bránila,“ řekla. Je členkou ČSSD, místní organizace ale není moc aktivní. „Dřív jsem se zúčastňovala schůzí místního zastupitelstva. Byla tam ale tíživá atmosféra, hádky, nevraživosti, což přetrvává dodnes. Chodit jsem tam přestala,“ vysvětluje.
Jak vznikla iniciativa Hlavák pomáhající uprchlíkům
Zapojila se ale do aktivit, které hranice Čelákovic překračují. Do pomoci lidem na útěku. „Když přes Českou republiku přejížděli uprchlíci, Monika Horáková iniciovala, že jsme lidem zajišťovali jídlo a dočasné ubytování. Zorganizovali jsme hlídky na Hlavním nádraží a lidem, které policie zavřela do detencí a následně je dezorientované vypustila, pomáhali, aby se dostali tam, kam měli namířeno. Tak vznikla iniciativa Hlavák,“ vzpomíná. Uprchlíkům byly v českých detenčních centrech vzaty všechny finance, vypuštěni byli s asi 400 korunami, které jim stačily tak na jízdenku do Prahy.
„Ne vždy byly kapacity v Praze volné, ubytovávali jsme proto některé ty lidi i u nás doma, měli jsme tady i rodiny s dětmi, babičkami a tetami, třeba dvanáct lidí najednou. Bylo to minimum, co jsme pro ně mohli udělat. S lidmi, kteří prožívali těžké chvíle, jsme si i povídali, nebrali jsme to jen tak, že projedou pásem, koupíme jim kebab a pošleme dál. Zajímaly nás jejich osudy, byli frustrováni z detencí, kam jsme za nimi také jezdili, nosili jsme jim jídlo,“ pokračuje.
„Zajímalo mě, zda nefabulují své příběhy, aby obstáli u úřadů, ale nabyla jsem dojmu, že nám říkali všechno po pravdě. Nabídli jsme jim domov, získali k nám důvěru. Zato někteří místní reagovali negativně, ale zase ne všichni, jiní nás naopak podporovali,“ dodává. S některými uprchlíky je dodnes ve spojení. „Píšu si se ženou, která je ve Švédsku u sestry a daří se jí dobře, jiný muž zase v Německu vrací to, co dostal, pomáhá seniorům a snaží se o integraci dalších uprchlíků,“ uzavírá.
