Nejznámější je tzv. Profesorský dům Česko-ruského profesorského stavebního a bytového družstva v Rooseveltově ulici č. 27-29 v pražském Bubenči.
Dům, k němuž se vztahují neveselé události prvních dní míru v roce 1945. Ale začněme od počátku.
Dům plný profesorů
Ve 20. letech 20. století, po nástupu komunistické moci v Rusku, opustilo tuto zemi půldruhého milionu, možná až dva miliony lidí, nedůvěřujících bolševické vládě a obávajících se represí.
Masarykovské Československo pozvalo tehdy ruské studenty, mladé důstojníky a mladou ruskou inteligenci k nám, aby zde dokončili své vzdělání. K tomu bylo třeba pozvat i středoškolské a vysokoškolské pedagogy starší generace – dohromady to na území ČSR činilo až 40 tisíc lidí. Tak vznikla převážně v Bubenči a Dejvicích enkláva Rusů, tak vzniklo Česko-ruské profesorské stavební a bytové družstvo, které pověřilo prof. Vladimíra Brandta a stavitele Rudolfa V. Svobodu vybudovat byty pro své členy.
Architekt Brandt, narozený roku 1874 v Petrohradě, rovněž emigrant, působil jako v l. 1922-39 jako pedagog ČVUT a je znám především jako tvůrce pravoslavného chrámu na Olšanských hřbitovech.
V suterénu budovy byla velká společenská místnost, tzv. sborovna, kde se konaly různé slavnosti a kde probíhala nedělní škola pro děti z domu i okolí, jejíž provoz hradila manželka prvního českého premiéra Naděžda Nikolajevna Kramářová, Ruska z Moskvy. Dnes je tu modlitebna sv. Nikolaje.
Dům, dokončený roku 1925, hostil mnoho osobností, bydlel tu právník Michail Zimmermann, poradce Edvarda Beneše a pozdější profesor brněnské právnické fakulty, stavitel Grogorij Krivošejn, autor mostu Petra Velikého přes Něvu, literární historik Alfréd Bem, Alexej Lomšakov, technik a vynálezce z oboru kotelní techniky, který stál u zrodu organizace Sjednocení ruských emigrantských organizací, historik Ivan Lappo, básník Petr Savickij, botanik Vasilij Iljin, slavista, národohospodář a statistik Petr Ostrouchov, aerodynamik A. P.van der Vliet a další. Dům navštívil i nositel Nobelovy ceny, spisovatel Ivan Bunin.
Praha byla jediným městem na světě, které ruská emigrace přijala jako nový domov
V Československu nalezlo nový domov také mnoho bývalých ruských důstojníků. Armádní generál Sergej Vojcechovskij (1883 v běloruském Vitebsku – 1951), který se proslavil v legiích v Rusku, se záhy stal třetím nejvyšším funkcionářem naší branné moci v činné službě, když byl jmenován do čela zemského vojenského velitelství v Praze.
Emigranti byli státními i soukromými úředníky, mnoho ruských inženýrů pohltily rozrůstající se Škodovy závody a další průmyslové podniky, další se prosazovali jako umělci. Gruzínský spisovatel Konstantin Čcheidze (1897 v Kabardě na Kavkaze – 1974 v Roudnici n. L.) vydával své kritikou i čtenáři nadšeně přijímané romány pouze v češtině. Jiní se uchytili jako lékaři, uznávaní projektanti a architekti, uplatnili se ve vědeckých ústavech, podnikali a nejeden vybudoval vlastní obchod nebo továrnu. Zakládali rodiny s Češkami a Slovenkami a vychovávali děti. Ve druhé polovině 30. let bylo více než tři tisíce bývalých ruských emigrantů již československými občany.
Část starších emigrantů, kteří nebyli spojeni krvavou zkušeností z frontových bojů s bolševiky, se sice snažila bránit hlubší asimilaci ale i tato skupina byla včleněna do československé společnosti a vyhovoval jí její liberálně demokratický duch. Praha byla jediným městem na světě, které ruská emigrace přijala jako svůj nový domov.
Vedle Profesorského domu vyrostly další tři domy ruských emigrantů v Dejvicích – v Koulově ulici č. 6 a 8 (družstvo Patriotica), tady bydlela matka proslulého rusko-amerického spisovatele Vladimira Nabokova, dcera nejbohatšího obchodníka se zlatem, Jelena Ivanovna rozená Rukavišniková (1876 – 1939).
Na nedaleké třídě Jugoslávských partyzánů 17, v budově družstva Společný domov, zase bydlel byzantolog Nikolaj Okuněv (1886 v Petrohradě –1949 v Praze).
S osvobozením přišly únosy
Rudá armáda přišla do Prahy 9. května 1945 a s ní sovětská tajná policie NKVD a vojenská kontrarozvědka Smerš. A začali mizet ruští emigranti.
„Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme sebou smrt. Vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců. My se musíme co nejdřív dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“
Z deníku překladatele Smerše Michaila Mondiče, 10. května 1945
Češi proti Rusům nic nezmohli, a komunisti jim ještě pomáhali
„Počátkem roku 1945 působilo v rámci vojsk 1. ukrajinského frontu, která osvobozovala Prahu, sedm tisíc příslušníků tajné policie NKVD. Zasahovali bez opory v jakémkoliv právu a jejich zvůle československou politickou reprezentaci zjevně zaskočila. Její prosovětský oportunismus však nedokázal čelit importu sovětského státního teroru a ani zabránit pronásledování vlastních občanů. Opatrné diplomatické kroky, snažící se o osvobození odvlečených, byly Sovětským svazem přijímány s nelibostí a na víc se československé politické kruhy nezmohly. Kromě toho již působily síly, zejména na komunisty ovládaném ministerstvu vnitra, které působení orgánů NKVD dokonce ochotně napomáhaly,“ napsal o hrůzách minulosti Vladimír Bystrov (1935 v Praze – 2010 tamtéž) publicista, filmový kritik, překladatel a zakladatel a předseda Výboru Oni byli první, který se kromě shromažďování dokumentace zasloužil o občanskou a morální rehabilitaci emigrantů ze sovětského Ruska.
Smrt ve střešovické ulici už nikdo nerozřeší
V Praze se jednou z prvních obětí smeršovců stal poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v ČSR a chargé d’affaires Prozatímní ruské vlády v Praze Vladimír Rafalskij. Odvlečen byl 11. května ze svého bytu v Pštrosově ulici 32. Ještě téhož, nebo následujícího dne skončil jeho život na dlažbě pod okny nového sídla Směrš v Dělostřelecké ulici 11 ve Střešovicích.
Zda starý muž skočil sám, nebo ho z okna vyhodili, se už nedozvíme.
Tentýž den byl ve svém bytě v Terronské ulici č. 9 v Dejvicích zatčen Michail Kovalevskij. Byl vyhledávaným projektantem, spoluautorem Štefánikova mostu v Praze. Od roku 1935 byl československým státním občanem. Od května 1945 byl veden jako nezvěstný, patrně zahynul v gulagu. Jeho manželka Nelli Kovalská, žena mimořádné krásy, herečka epizodních filmových rolí (Batalion), učila po válce ve zdravotnické škole
Jiným zadrženým byl tehdy osmašedesátiletý bývalý admirál ruského námořnictva Jakov Podgorný. Také podplukovník Anton Škelenko, velitel triangulačního oddělení Vojenského zeměpisného ústavu, byl odvlečen z bytu v Terronské 39.
Československého armádního generála unesli do Polska
12. května 1945 byl zadržen československý armádní generál Sergej Vojcechovskij. Původně ruský důstojník působil ve velitelských funkcích v čs. legiích a v roce 1921 emigroval. Vzápětí získal naše občanství a byl přijat do branných sil v hodnosti generála, v roce 1929 dostal hodnost nejvyšší. Za všeobecné mobilizace v roce 1938 byl velitelem 1. armády bránící prostor Čech. Aktivní byl posléze i v odboji.
Z jeho bytu v Konviktské ulici v Praze 1 ho odvedl neznámý kapitán Rudé armády. Zřejmě putoval do sběrného tábora Směrš v polské Ratiboři, pak byl převezen do věznice v Moskvě. Zemřel 7. dubna 1951 v nemocnici gulagu v Tajšetském okrese. Jako příčina smrti byla ve vězeňském spise uvedena oblíbená diagnóza „tuberkulóza a sešlost věkem“, spíš formální, než skutečná.
Zatím bylo doloženo téměř 400 případů únosů.
Dosud neodhalené záznamy dodnes skrývají ruské archivy. Mnohdy nepřístupné
„Bývalí ruští emigranti byli sovětskými soudy okamžitě odsuzováni do nejtěžších trestních táborů. Jen necelé pětině se podařilo po letech s nenávratně podlomeným zdravím vrátit se ke svým rodinám do Československa a dnes již nikdo z nich nežije. Většina však útrapy sibiřských táborů nepřežila, byli pohřbeni do bezejmenných hrobů…“ uvádí Vladimír Bystrov.
Tehdejší naše diplomacie se před Sověty třásla, nesmělé pokusy o řešení byly vždy odbyty stručným telegramem: „Osoby ruské národnosti, zajištěné po válce na území ČSR, se dopustily těžkých deliktů proti SSSR a proto příslušné sovětské úřady nepovažují jejich předčasné propuštění na svobodu za odůvodněné.“ Dosud neodhalené záznamy dodnes skrývají ruské archivy. Českým badatelům však mnohdy nejsou přístupné, což se týká například archivu prezidenta Ruské federace.
A co obyvatelé Profesorského domu?
- Profesor mezinárodního práva Zimmermann zemřel v roce 1935 v Brně.
- Profesor Lappo zahynul během války v Kaunasu.
- Stavitele a předsedu stavebního družstva Brandta umučili v roce 1944 Němci v pankrácké věznici.
- Profesoři Iljin a Krivošejn v dubnu 1945 prozíravě utekli na Západ, jejich další osudy jsou neznámé.
- Konec Alfreda Bema je nejasný, podle jedněch spáchal sebevraždu, podle jiné verze byl zastřelen v pankrácké věznici, podle další zahynul při transportu do gulagu.
- Některé nechali být. Profesora Okuněva. Také Lomšakova.
Jen několik desítek se smělo po polovině 50. let vrátit ke svým rodinám zpět. Třeba básník Petr Savický (1895 v Černihově na Ukrajině – 1968 v Praze). Ti, kteří nebyli, odvlečeni, byli po komunistickém převratu vystěhováni.
Z původních obyvatel Profesorského domu už nikdo nežije.
Dům bolševici rozdělili na dva a jeho slavnou minulost už připomíná jen modlitebna sv. Nikolaje v suterénu a pamětní desky (v češtině a ruštině), které nechal před třinácti lety osadit Výbor Oni byli první.
