Spekulovalo se o tom, že za čin pomoci a velkorysosti mohla komunistická strana, pravoslavná církev, nebo bulharská občanská společnost. Za záchrannou akcí bulharských Židů stál ve skutečnosti v březnu roku 1943 Iako Baruch, funkcionář funkcionář sociální demokracie z Kjustendilu, který vyburcoval místopředsedu Národního shromáždění Dimităra Peševa.
Díky němu pak vznikla široká opoziční fronta proti deportacím, ve které se dočasně spojili legální i nelegální opozice, pravoslavná církev, občanské sdružení i jednotliví občané.
Hitlerovi v Bulharsku neskočili na lep
Kvůli odporu veřejnosti a také kvůli obratu vojenské situace se bulharská vláda v květnu roku 1943 usnesla, že práceschopní Židé zařadí do pracovních útvarů a Židé ze Sofie vystěhují na venkov.
Hitlerovi se nepodvolil ani car Boris III. V deportacích se už pak dál nepokračovalo, a tak se bulharští Židé stali vedle dánských a finských jedinou židovskou komunitou v Evropě, která válku přežila.
Na druhou stranu ale i tak bulharská vláda poslala na smrt víc než 11 tisíc Židů z Makedonie, Thrákie a západních oblastí. V deklaraci se k této stránce židovské otázky ve válečném Bulharsku objevila formulace, že „území byla pod německou nacistickou správou…bulharské úřady neměly možnost, jak deportace těchto Židů zastavit“.
„Jasně odsuzujeme všechny druhy xenofobie, antisemitismu a náboženské i etnické nesnášenlivosti a připojujeme se k jejich světové opozici. Bulharská společnost, zvláště mladá generace, má právo být na záchranu bulharských Židů pyšná,“ píše se v deklaraci.
Po roce 1948 bulharské úřady dovolily 45 tisícům Židů, aby emigrovali do Izraele. Židovská komunita se tak v Bulharsku výrazně zmenšila.
Bulharský car Boris III. byl posmrtně oceněn za to, že i přes nátlak Hitlera bulharské Židy nacistům nevydal. Cenu za ceremonii zorganizované Chebadem převzal jeho syn, torontský bankéř Hermann Leiningen.
