Památník ticha se připravuje několik let na nádraží v Praze – Bubnech. V letech 1941 až 1945 odsud odcházely transporty pražských Židů, soustředěných v nedalekém Veletržním paláci. Teď tu díky sdružení Památník Šoa přibyla galerie Vrstvy paměti.
Místo, které by mělo bojovat proti zapomínání na lidské krutosti
Oslovení tvůrci, Lenka Hájek Kristiánová, Kryštof Kaplan, Daniel Pešta a Martin Janíček se vydali cestou podobenství zkázy, kterou je lokalita nádraží Bubny nasáklá. Díla vytvořená přímo pro Vrstvy paměti mají předem určený čas existence. Okamžikem instalace totiž začne jejich rozpad. Tvůrci využívají pro svá díla materiály, které předpokládají zničení – mýdlo, textilie, rezavějící hmoty. Divák musí vzpomínat na prvotní tvar výtvarných objektů a tím více vnímat kontext ubíhajícího času vlastního života. Nejen přírodní podmínky ale ničí instalaci, počítá se i se spontánními aktivitami lidí, kteří nádraží navštíví.
„Navazujeme na příběhy, které se tu udály, ale také pracujeme s otazníkem, jak se dnes má vůbec o této minulosti vyprávět,“ řekl ředitel Památníku Šoa Pavel Štingl. „Zároveň jde o území dlouhodobě neřešené, tak jsme si dovolili za něj udělat určitou intervenci,“ dodal.
Navštívili jsme místo po měsíci a půl od zahájení výstavy. Nastal podzim, přehnala se vichřice, ale exponáty zatím odolávají. Nejvíc poznamenaná je instalace Lenky Kristiánové Duše.
Vlaky přes Bubny jezdily od roku 1850
Nádraží Praha – Bubny leží v Holešovicích v oblasti bývalé vsi Bubny na železniční trati Praha – Kladno a částečně také Praha – Děčín (součástí komplexu nádraží je železniční zastávka Praha – Holešovice, která byla zřízena v roce 1890). Nyní je tu také po dobu rekonstrukce Negrelliho viaduktu konečná zastávka Praha – Bubny Vltavská.
Severní státní dráha směrem k Děčínu byla zprovozněna již v roce 1850. Stavba nádraží (až do roku 1911 se jmenovalo Bubna) však započala až v roce 1866, kdy se začala stavět spojka ze stanice Praha – Dejvice, která trať do Kladna napojila na státní dráhu a dnešní Masarykovo nádraží. Spojka byla zaústěna do bubenského nádraží a provoz zahájen 27. dubna 1868.
Potom se nádraží začalo rozrůstat, většina budov z let 1869-78 byla postaveny podle typových vzorů, tzv. normativ, které pro státní dráhy vytvořil Willhelm von Flattich (1826 ve Stuttgartu – 1900 ve Vídni). Současná výpravní budova má podobu, kterou získala v roce 1923.
Depo bylo přes odpor radnice zbořeno
Součástí vybudovaného nádraží bylo i velké depo, rozsáhlé dílny a výtopna. Prostory měly kapacitu až 140 vozů a patřila k nim lakovna a pila. Po léta zde byly deponovány vládní salonní vozy, poté i vozy pro nostalgické vlaky. Opravy vozů se zde prováděly do roku 2000, respektive až do května 2013 v režii soukromé firmy.
V roce 2006 byly rozsáhlé pozemky v obvodu stanice ve výběrovém řízení prodány za 1,1 miliardy korun společnosti Orco Omikron z realitní skupiny Orco Property Group, která v oblasti plánuje v horizontu deseti let vystavět obytný, zábavní a administrativní komplex.
Areál nádraží, výtopen a dílen byl roku 2004 prohlášen kulturní památkou, v roce 2007 však byla památková ochrana omezena pouze na objekt nádražní vodárny. Majitel a developer tehdy dosáhl zrušení památkové ochrany, získání a opakovaného prodloužení demoličního výměru a nakonec CPI Property Group podnikatele Radovana Vítka, kterou si Orco Property Group najala jako developera, budovy depa koncem roku 2015 zbourala, ačkoliv soubor budov podle odborníků neztratil hodnotu, pro niž byl prohlášen za památku. Cenný byl areál především v tom, že nejde o jednotlivé stavby, ale právě o celý soubor staveb drobné industriální architektury na historické dráze, která vedla do Lán a ještě dále.
Nové vedení Prah 7 se poslední půlrok před demolicí intenzivně snažilo o záchranu objektů, developer po stejnou dobu intenzivně připravoval demolici. Starosta pak pohrozil, že městská část bude vůči investorovi méně vstřícná, protože celé území je ve stavební uzávěře.
Branou mizení – přes práh nenávratna
9. března 2015 byla na nádraží Praha – Bubny slavnostně odhalena rozměrná plastika s názvem „Brána nenávratna“ od sochaře a malíře Aleše Veselého (1935 v Čáslavi – 2015 v Praze) v podobě dvacetimetrové koleje zdvižené k nebi (symbolizuje Jákobův žebřík). Datum odhalení této instalace je i připomínkou na noc z 8. na 9. března 1944, kdy bylo zavražděno téměř 4000 vězňů takzvaného terezínského rodinného tábora v Osvětimi.
Obří artefakt stojí na místě židovských transportů jako brána na cestě, kterou procházely válečné transporty k deportačním vlakům. Socha nese poselství, že nádraží, poznamenané tragickými osudy pražských Židů (odtud bylo deportováno v letech 1941 až 1945 na 50 tisíc židovských občanů Prahy do Terezína a jiných koncentračních táborů), je připraveno k plánované přestavbě na Památník ticha jako připomínku obětí holokaustu.
Zmar a temno. Fanatismus. Převáží nicotu pozitivní síla?
„Na začátku jsme měli smlouvu na to, že si objekt půjčíme a jednou, za 50 let, ho vrátíme. Tudíž jsme si nemohli dovolit zadat nic jiného než víceméně očištění budovy, a to jsme si dovolili zadat bez soutěže. Na to jsme také dostali územní rozhodnutí a stavební povolení,“ řekl ředitel sdružení Památník Šoa Pavel Štingl. „Mezitím se změnilo mnoho věcí, nádraží už nemají České dráhy, ale Správa železniční a dopravní cesty, tedy majitel, jemuž patří pozemky kolem,“ popisuje vývoj projektu. „Začali jsme jednat se SŽDC, abychom mohli expandovat na druhou stranu, před nádraží, a abychom k budově mohli už přistupovat nikoli jako k nádraží, ale ke kulturnímu zařízení, které má jiný význam,“ řekl Štingl.
Protože jde v případě nádraží o státní majetek, bude pravděpodobně největší tíha financování na státu. Štingl jedná s ministerstvem kultury, příslušná položka je podle něj plánována do ministerského rozpočtu na rok 2018. Část peněz by mohl dát magistrát, Praha 7 letos slíbila milion korun a iniciovala pojmenování ulice poblíž nádraží Bubny po siru Nicholasu Wintonovi, zachránci židovských dětí.
