Tehdy jsem byl studentem 2. ročníku fakulty žurnalistiky UK. Já a moji přátelé jsme byli angažováni v událostech, které tomu dni předcházely i v těch, které se odehrály potom. K některým osobám, které v textu jmenuji, poskytnu na konci tohoto článku další informace.
Albertov: Přijde někdo na ten náš svazáckej pochod?
Sedmnáctého listopadu 89 jsme Pažout a já hráli fotbal.
Ve tři hodiny odpoledne jsme si s Pažoutem nasadili pořadatelskou trikoloru a vydali se na Albertov. Vzhledem k nevlídnému počasí jsme nejprve zaskočili do hospůdky Na Slupi. Jestlipak vůbec někdo na ten náš svazáckej pochod přijde?!
Když jsme vylezli po hodince ven, nevěřili jsme vlastním očím. Albertov byl přeplněn lidmi! Všude transparenty s hesly, o kterých se mi ani nesnilo, a když snilo, tak jsem se odkopal. Moje první protirežimní demonstrace! Vytahuju foťák a zase ho dávám zpět – tohle buď profotografuju, nebo prožiju!
Tribunu s kamarády nenacházím, probíhají projevy: Katětov, Šárka, Klíma a Jaskmanický (projev Mejstříka, který jsme den předtím s Monikou Pajerovou pilovali v Repráči.)
Nakonec zamečel Mejstřík Gaudeámus igitur.
Václavák! Václavák!
Masa lidu se dává do pohybu.
Vidím neuvěřitelné věci – kdosi vpředu skanduje Václavák! Václavák!
Vedle radikálního studenta báňské školy Růžičky se staví Martin Mejstřík a vzývá své herecké charisma. Nejdřív se jde s kytkou na Vyšehrad!
Student Růžička alias Zifčák zatím prohrál.
Na Vyšehradě konečně chápu, že to není sen, ale že toto je povyražení, jaké tu ještě nebylo.
S Igorem Chaunem stojíme na ulici a nevěřícně zíráme na hada valícího se zpět do města a skandujícího hesla, za která by nás na vojenské katedře popravili.
První střet ve Vyšehradské ulici. Poslušně se dáváme k nábřeží a kráčíme k Národnímu divadlu. Boris Rösner mává průvodu okýnkem.
Na Václavák! huláká vpředu Růžička a ohýbáme se poslušně vpravo (ostatně jinam to ani nejde). Pan vrchní ve Slávii zamyká podnik, Vašek Bartuška, jsa zkušeným demonstrantem, nám rozdává koruny na telefon pro všechny případy. Jdeme kolem klubu spisovatelů, svědomí národa vykukuje ven.
– Češi pojďte s náma!
Kdeže!
Dokonale v pasti
Průvod zastavuje kordon policistů u Albatrosu.
Zastavujeme a sedáme si na zem a slibujeme fízlům vpředu, že vydržíme do rána. Zmrzlí jak sobolí hovna. Ale nikdo teď nemá odvahu se sebrat a říct před ostatními – Kašlu na to!
Jen Pažout odvádí spolužačku Ditu Fuchsovou na metro a Mejstřík se prodírá do Repráče na schůzku se západními novináři.
Zpíváme, chrastíme klíči, hážeme Miloše do koše. Nenápadně se za námi zavírá past.
Tlak houstne. Ztrácím Vaška Bartušku i Ríšu Kalupa. Docela příjemně se mačkám na jednu slečnu. Poryv davu. Mačkám se na jinou, značně ošklivou. Poryv davu. Mačkám se na chlapa! Lidi u výkladních skříní vzpínají veškerou sílu a brání jejich proražení. Pukne-li sklo, krve se v nás dořeže. Jsem mezi auty, napadá mne vylézt na jedno nebo zalézt pod něj, ale není prostor k takovým věcem. Kdo upadne, bude ušlapán. Najednou to vím, najednou vím, že smrt je absolutně blízko. Zpíváme hymnu, téměř zbaveni dechu, jen „Kde domov můj, kde domov můj. Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú.“
Pak už to slyšíme, ten zvuk, naprosto nenapodobitelný zvuk pendreků, zvučících o lidská těla, pak to slyšíme, rachot transportérů, vnímám záři jejich reflektorů, myslím na to neupadnout, nevěřím, oni to opravdu udělali, oni nás tu pobijí jak v Číně na Náměstí Nebeského klidu, ale není čas na to myslet, stisk povoluje, slastný pocit, lidi se rozprchávají a proti nám mužové
v přilbách a baretech a ten zvuk, jak obušky rachotí o hlavy a ruce a nohy a záda lidí, a ty otřesy od pásů obrněného transportéru (podobný stával na dvoře vojenské katedry). A lidi skandují – Máme holé ruce! a dávají ruce nahoru, aby bylo vidět, že nelžou, vidím cestu jak uniknout ze sevření, vedle Kaňkova domu dostávám takovou ránu přes držku, že se ani nezastavuji sbírat brýle, jdu a nevím kam, tuhle ulici znám, tady je menza Arnošta z Pardubic, prvního arcibiskupa českého… zastavuje mě člověk, zda nepotřebuji pomoc, jmenuje se Tomáš a je medikem, říká, že mě odvede na ošetření, nechávám se vést, míjíme televizní štáb, ptá se mě, zda jim chci něco říct, vrtím hlavou, ale vlasy mi nevlají, uvědomuji si teprve, že jsou plné krve, ale vidím, vládnu zrakem a to je dobré.
„Prej vás tam bylo 80 tisíc!“
Tomáš mne dovádí na III. interní kliniku na Karláku, telefonuje z vrátnice, ano, jeho známý doktor mě přijme a ošetří, ale až půjdu chodbou, ať jdu rychle a při zdi poraněnou stranou, jenomže která je ta poraněná? Dovádějí mě k doktorovi, který se jmenuje Štěpán!!! Vůbec necítím bolest a kupodivu jen málo strachu. Když říká, že ránu zašije, odmítám spíše principielně – ať mám tu jizvu celej život! Dává mi alespoň tetanovku, kdyby byl pendrek infikován. Když se loučím, říká mi spiklenecky – Prej vás tam bylo osmdesát tisíc!
To hřeje!
Tomáš mě vede domů, jedeme metrem. Mám pytlík ledu na obličeji. Lidé cítí ten divný tlak vzduchu, to ohrožení, dívají se vzrušeně na moji zkrvavenou bundu. Doma rodina sleduje televizi. Tatínek a maminka, Tomáš i já si dáváme dvojitou porci becherovky. Vyndavám
z pod bundy nedotknutý fotoaparát a jdu si lehnout. Myslím užaslý na jedinou věc – smrt mě nechala být, smrt mě ještě nechala být…
Závěr psalo ministerstvo vnitra
Následujícího roku dostal jsem úchvatný dopis. Vyzval mne, abych se připojil k žalobě federálního ministerstva vnitra na federální ministerstvo vnitra a vyčíslil škody.
Protože jsem po té ráně neoslepl, ale překvapivě viděl líp, protože jsem se díky té ráně nestal nositelem tisíce funkcí a ředitelem zeměkoule, ale vrátil jsem se na zem, protože jsem prožil nejúžasnější měsíce svého života – vyčíslil jsem poctivě cenu brýlí na tři sta korun.
Jan Ruml a jeho lidé mi je poslali poštou.
V té době už brýle stály třikrát tolik.
A to nemluvím o ceně pasparty, která zasklila ten dopis: MINISTERSTVO VNITRA ŽALUJE MINISTERSTVO VNITRA…
Malý slovníček revolucionářů
Pažout: Pavel Žáček (*1969 v Praze), historik a novinář, šéfredaktor Studentských listů, zakladatel a první ředitel Úřadu pro studium totalitních režimů, nyní poslanec parlamentu, autor bezpočtu historických publikací
Václav Bartuška (*1968 v Praze), novinář a diplomat, redaktor Mladého světa a MF Dnes, člen vyšetřovací komise 17. listopadu, autor knihy Polojasno, zvláštní velvyslanec ČR pro otázky energetické bezpečnosti
Richard Kalup, zlínský novinář a podnikatel
Monika Mac Donagh Pajerová (*1966 v Janově) studentská vůdkyně, diplomatka a vysokoškolská pedagožka
Martin Mejstřík (*1962 v Kolíně), studentský vůdce a tvář revoluce, pozdější senátor, dnes mluvčí charitativní organizace
