V polovině 14. století Evropané trpěli na epidemie plicního moru, kterému se říkalo „černá smrt“. Ten měl na svědomí úmrtí velké části tehdejší populace. Bohužel židé to od křesťanů v mnoha evropských zemích schytali, protože je spolu s malomocnými považovali za původce… Panovaly totiž domněnky, že epidemii způsobuje otrávený vzduch a zejména voda. Proto nevinní lidé končili na hranici.
Císař Karel IV. chránil české židy z ekonomických důvodů, nicméně v německých říšských městech pogromy toleroval. Často se stávalo, že zrušil křesťanům dluhy, které měli u židů.
V období Velikonoc, přesněji 18. dubna 1389, došlo k vůbec nejhoršímu pogromu v českých zemích. Do židovského ghetta vtrhla chudina. Vypálila a vydrancovala obchody a domy. Bylo vyvražděno mnoho mužů, žen i dětí žijících v židovském ghettu, což znamenalo téměř zánik veškeré pražské židovské komunity té doby. Viníci zůstali nepotrestáni, k pogromu totiž došlo v době nepřítomnosti panovníka Václava IV.
Záminkou k pogromu se stalo to, že se chlapec židovského původu dotkl kříže, který nesli křesťané v průvodu, a tím ho znesvětil.
Jak to bylo před Lucemburky?
Židé se v českých zemích podle písemných zmínek objevili v 10. století. Do Prahy dováželi zlato a vyměňovali ho za slovanské otroky, koně i kožešiny. Židé se usídlili v Újezdu a na Vyšehradě. Jejich osady časem zanikly a židé se přesunuli na území dnešního Josefova, kde vznikla jejich čtvrť, která byla asanována na přelomu 19. a 20. století.
Židé neměli ve středověku jednoduché postavení. Dva církevní koncily, které proběhly na konci 12. a na začátku 13. století, navíc nařídily, aby byli židé označeni (žluté kolečko nebo klobouk stejné barvy). Mimo ghetto, kam byli segregováni, mohli jen obchodovat nebo se věnovat finančnictví. Papež Inocenc IV. zakázal jakékoliv násilnosti vůči židovskému obyvatelstvu dvěma bulami, které vydal v polovině 14. století.
Čeští králové Václav I. a Přemysl Otakar II. dali v polovině 13. století židům první privilegia, dokonce i královskou ochranu, za kterou museli platit daně a poskytovat půjčky panovníkovi. Podobně to fungovalo i za Lucemburků, běžné bylo rušení křesťanských dluhů u židů.
