Římský Martin se narodil patrně roku 316 nebo 317 v dnešním Maďarsku. Jako voják se dostal do Itálie, kde se poprvé setkal s křesťanstvím, které jej už jako mladého velmi oslovilo a přimělo k dodržování křesťanských zásad. K definitivnímu obrácení pohana ke křtu došlo dle legend v Amiensu u jedné z městských bran v roce 335 za jednoho velmi mrazivého zimního večera. Martin zde přišel do kontaktu se spoře oděným žebrákem, který jej prosil o almužnu.
Protože u sebe Martin neměl nic, čím by jej obdaroval, rozťal mečem svůj velký důstojnický plášť a polovinu pak hodil žebrákovi, aby se zahřál. Večer téhož den se Martinovi ve snu zjevil Ježíš a Martin se v důsledku tohoto zážitku nechal pokřtít a přijal nižší svěcení a začal se věnovat misijní činnost. V rodné Panonii šířil víru. Byl známý svým asketickým a střídmým životem. Následně odešel do Itálie a posléze do Francie, kde se roku 370 stal biskupem. Z této vysoké církevní pozice pokračoval v christianizaci galského obyvatelstva, bojoval proti herezi, a nevyhýbal se ani užití násilí.
Z perspektivy člověka 21. století by nebylo nesnadné označit sv. Martina za náboženského fanatika. Za běžné praktiky považoval vypalování pohanských stromových hájů, bourání svatyní, pálení nekřesťanských spisů a fyzickou likvidaci pohanských kněží. Ovšem právě pro tuto svou činnost byl záhy svatořečen, ačkoli nezemřel nijak mučednickou smrtí. Skonal patrně roku 397 jako starý nemocný muž.
Životopis sv. Martina byl vypracován relativně záhy, v 5. století Sulpiciem Severem. Datum jeho smrti bylo stanoveno na dnes oslavovaný 11. listopad, který se zároveň stal začátkem předvánočního čtyřicetidenního postního období.
Kult sv. Martina je spojen s osobou Franckého krále Chlodvíka, a celkově s oblastí francké říše a Bavorska, odkud se již v průběhu raného středověku rychle šířil po celé Evropě.
Důvodů proč se ze svátku sv. Martina stal den dobrého vína a jídla, je hned několik. Začátek listopadu je časem ukončení zemědělského roku. Rolníci potřebovali na trzích prodat přebytky, aby měli peníze na splacení úroku vrchnosti. Zároveň po sv. Martinovi následuje předvánoční půst, tudíž je zde dobrý důvod, najíst se nepostních pokrmů do sytosti. V listopadu již jsou také konzumovatelná první vína a toho žádný vinař neopomene využít. K svatomartinskému posvícení se vážou již zmíněné svatomartinské trhy a různé další zvyky, značně regionálně variabilní. V 19. století bylo běžnou součástí tradic např. pálení svatomartinských ohňů a později i lampionové průvody.
K oslavám svátku sv. Martina v Čechách neodmyslitelně patří příslovečná svatomartinská husa. Tradice pečení husy v tento den pochází již z dob Karla Velikého, ale v u nás je spolehlivě doložitelná až v polovině 16. století. Husa bývala patrně původně součástí naturálních odvodů vrchnosti. Krom husy se v některých regionech pečou taky svatomartinské rohlíky, ty mají typicky zahnutý tvar a bývají plněné ořechy, tvarohem, mákem nebo povidly. Recepty na tento typ pečiva zaznamenala do své kuchařky i Magdalena Dobromila Rettigová. Podle české obrozenecké tradice se zahnutý tvar svatomartinských rohlíků odkazuje k pohanským rohům hojnosti.
Součásti lidového folkloru jsou četné koledy a pranostiky. V dnešní době snad nejatraktivnější součástí oslav dne sv. Martina je ochutnávání prvního letošního vína. Aby mohlo víno být označeno jako Svatomartinské, musí být vyrobeno z hroznů odrůd Müller Thurgau, Muškát moravský, Veltlínské červené rané, Modrý Portugal, Zweigeltrebe nebo Svatovavřinecké. Jedná se o vína svěží a ovocitá, která zrála pouhých několik týdnů, ale jejich chuť je signifikantní a vytříbená. Na zdraví!
