V týdnu mezi 17. a 25. únorem si připomínáme 71. výročí komunistického puče, který započal více než 40 let totality v Československu. „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“, se připomínal každoročně až do roku 1989 a výročí posledních oslav únorových událostí si tedy připomínáme právě letos.
Až do sametové revoluce komunistická strana popravila 248 osob (247 mužů a 1 žena), v komunistických lágrech a vězeňských zařízeních zemřelo na 4500 osob. Celkem v letech 1948-1989 při pokusech o překročení hranice na Západ zahynulo nejméně 282 lidí. V letech 1948-1987 (údaje za léta 1988-1989 nejsou zatím k dispozici) odešlo do zahraničí bez povolení čs. úřadů 170 938 občanů. Do Táborů nucených prací bylo v letech 1948-1953 komisemi zařazeno 21 440 osob, V letech 1950-1954 prošlo Pomocnými technickými prapory (PTP) a technickými prapory (TP) cca 60 000 osob. Nespočet lidí byl kvůli odporu proti režimu souzen a vězněn. Za nesouhlas s totalitní politikou vlády či nesprávný třídní původ by neminula diskriminace vás ani vaše děti.
Již od konce druhé světové války bylo jasné, že obnovené Československo bude ke své smůle spadat pod vliv SSSR. Mezi léty 1945 a 1948 docházelo spolu s komunistickou monopolizací moci k postupnému ukrajování z demokratických svobod a principů. Události vrcholily 13. února 1948, když na zasedání vlády nekomunističtí ministři společně odmítli chystaný přesun velitelů SNB v Praze, jež měl v podstatě jen posílit vliv KSČ v policejních složkách. Protože vládní usnesení bylo ministrem vnitra Václavem Noskem (KSČ) odmítnuto, dalšího jednání vlády se 12 ministrů nekomunistických stran nezúčastnilo. Tito ministři následně 20. února 1948 podali demisi v očekávání, že tuto demisi prezident Beneš nepřijme a dojde k předčasným volbám, nebo že komunisté ustoupí.
Komunisté však vyšli do protiútoku – svolali manifestaci na Staroměstské náměstí 21. února, sjezd závodních rad 22. února a generální stávku s více než dvěma miliony zúčastněných o dva dny později. Vše mělo jediný cíl: donutit prezidenta, aby demisi přijal. Komunisté s vědomím potenciální sovětské vojenské pomoci dokonce vytvořili nové ozbrojené složky – lidové milice. Stalin sám požadoval urychlení komunistického převzetí moci a nezdráhal se v Československu v případě neúspěchu intervenovat. Proti tomu stáli pouze vysokoškolští studenti, kteří uspořádali 23. února pochod na Hrad, aby vyjádřili podporu prezidentu Benešovi. Komunisté tlačili i na další (levicové) politické strany, čímž docílili odtržení prokomunistické třetiny sociální demokracie a její následné začlenění do KSČ.
Prezident Beneš jednal se všemi stranami a nechtěl přijmout Gottwaldův návrh, vyjádřil přesvědčení, že jistě ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie a že si nepřeje svým podpisem demokracii zabít. 25. února 1948 však pod nátlakem a ze strachu z občanské války a vojenského zásahu Sovětského svazu prezident Edvard Beneš nakonec demisi přijal.
Oslavy v minulosti vrcholili 25. února a s tímto datem se tradičně pojilo množství pochodů milicionářů, komunistických spolků, pionýrů a režimních mládežnických organizací. Vojenský charakter oslav byl zapříčiněn akcentováním linky „vítězného boje proti prozápadní reakci“, kterou byli v tomto případě právě oni odstoupivší ministři z demokratických stran a potažmo i studenti, kteří vyjádřili podporu umírající demokracii.
V současné době je snad nejvíce za posledních třicet let třeba připomínat únorové události, ovšem ve zcela jiném duchu. Je třeba připomínat oběti komunistického režimu a fungování tehdejšího společenského útlaku. Je třeba nezapomínat na zločiny, jichž se minulý režim dopustil a jimž se má stát, který ctí demokratickou ústavu a lidská práva, vyvarovat.
