Dne 1. 4. 1899 bylo v lese Březina, nedaleko Polné, nalezeno zohavené tělo sadisticky zavražděné devatenáctileté Anežky Hrůzové. Vražda se udála v období křesťanských Velikonoc a židovského svátku Pesach. Právě k Pesachu se již od středověku traduje hloupá protižidovská pomluva. Ta tvrdí, že židé v období Pesachu pečou maces (nekvašené chleby) s krví křesťanských panen. Na základě tohoto podezření byl z vraždy nebohé Anežky Hrůzové obviněn místní, mentálně retardovaný, žid Hilsner. Ten měl údajně tuto rituální vraždu spáchat za účelem získaní krve na domnělou prastarou pesachovou tradici. Ačkoli nebylo jiných důkazů svědčících pro Hilsnerovu vinu, byl odsouzen k trestu smrti.
Šok z odporného zločinu vyvol ve veřejnosti odpor a vzedmul vlnu hysterického antisemitismu. Tomáš Garrigue Masaryk byl v té době již uznávanou osobností v akademických kruzích i veřejně známým činovníkem. Jal se otevřeně a hlasitě vystupovat na Hilsnerovu obranu a apeloval na přezkoumání vraždy. O tom, na kolik zmíněná aféra hýbala českou veřejností, svědčí především skutečnost, že Masaryk sám byl urážen nejen v médiích (katolické listy o něm napsaly: „Hanobením rukopisů začal a nyní dospěl až na ochránce vraha.“), ale i v osobním styku s posluchači jeho přednášek. Masarykovy přednášky v různých městech Čech byly ještě řadu let přerušovány zlobnými výkřiky a sám Masaryk byl nejednou na ulici slovně napaden.
Masarykovi studenti svého profesora bez milosti vypískali z přednášky, několikrát dokonce demonstrovali přímo u jeho bytu na Malé Straně. Podle Masarykových výpovědí se 15. 11. studenti Karlovy Univerzity shromáždili k manifestaci na nádvoří Klementina. Krom jiných urážek zde padly také výkřiky, jako: ,,Ty židovský zaprodanče, hanba, pryč s ním.“ Děkan dočasně pozastavil Masarykovy přednášky a později sám odmítl přednášet na protest proti tomu, že univerzita Masaryka nedokázala podpořit.
Uvedený příklad dokonale ilustruje, jak hluboce byl i v intelektuální české společnosti přelomu století zakořeněn antisemitismus. Masaryk neočekával, že proti rituální vraždě povede osamělý boj. Opět se ocitl v opozici vůči většině národa. Přesto pevně zastával pozici volající po pravdě a racionálním přezkoumání závěrů policie. Vymezoval se především vůči vývodu, označujícímu vraždu za „rituální“. Takové uvažování považoval za nemoderní a irelevantní. Po Masarykových protestech proti rozsudku, a na základě dalších znaleckých posudků, byl rozsudek zrušen.
Dle posledních závěrů se jako nejpravděpodobnější vrah jeví Anežčin bratr. Motivem k vraždě mělo být Anežkou žádané vyplacení věna k její chystané svatbě, což by ho připravilo o nemalou část dědictví. Tyto pověsti se pokusil prověřit český historik Bohumil Černý. Zjistil, že Jana Hrůzu v roce 1943 pohřbíval ThDr. Antonín Janko, který byl po válce vysídlen do Spolkové Republiky Německo. Podařilo se mu sejít se s tímto knězem a dr. Janko mu řekl, že se na pohřeb Jana Hrůzy pamatuje. Dále mu sdělil, že sice nesmí vyzrazovat zpovědní tajemství, ale kdyby se při zpovědi dověděl věc, která by pomohla očistit nevinně nařčeného, byl by povinen o tuto očistu usilovat. Údajné přiznání Jana Hrůzy na smrtelné posteli je tedy zřejmě jen nepodloženou pověstí
Hilsner byl viny za vraždu v Polné zbaven, avšak v novém procesu, zahájeném v Písku v roce 1900, byl Hilsner obžalován za vraždu další ženy, která byla zavražděna před více než dvěma roky. Znovu byl odsouzen k trestu smrti, císař František Josef I. však později změnil trest císařskou milostí na doživotí. Po 18 letech ve vězení byl Hilsner propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil nový císař Karel I. Na svobodě žil ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde se ve 20. letech živil jako podomní obchodník pod pozměněným jménem Heller, finančně jej podporovala vídeňská židovská obec i prezident Masaryk.
Masarykovo osobní hrdinství bylo ovšem doceněno až o mnoho let později. Jeho prostý boj za pravdu, vedoucí k osvobození Žida v natolik antisemitsky naladěné společnosti, je bezesporu inspirativním vzorem, hodným následování. Syn Tomáše Garrigua Masaryka, Jan, se k případu později vyjádřil takto: „‚Já vždycky cítil, že si Židé zasluhují, aby se jim pomohlo. Měli to vždycky náramně zapotřebí. Všude byli v menšině a skoro všude tvořili menšinu utlačovanou. Já nemám před sebou žádnou zvláštní úctu. Ale na jednu věc jsem hrdý. Kdykoliv jsem viděl, že někdo bije slabšího, skočil jsem mu na krk. Kdyby můj táta neudělal ve svém krásném životě nic jiného, než že se zastal chudáka Hilsnera, byl by pro mne pořád nejslavnější člověk na světě.‘“
FRANKL, Michal. Český antisemitismus 1879-1900 v mezinárodním kontextu. Praha, 2006
POJAR, Miloš a Leo PAVLÁT. Hilsnerova aféra a česká společnost 1899-1999: sborník přednášek z konference na Univerzitě Karlově v Praze ve dnech 24.-26. listopadu 1999. Praha: Židovské muzeum, c1999.
KOVTUN, Jiří. Tajuplná vražda: případ Leopolda Hilsnera. Praha: Sefer, 1994.
