Ve všech anketách o nejoblíbenější české jídlo sena prvních příčkách tradičně umisťuje právě svíčková na smetaně a vepřová pečeně se zelím. Je však právě tohle tím skutečně pravým českým jídlem?
Jídlo a vaření pochopitelně provází člověka neustále. Nejstarší doklady potravy lidí na našem území se v podstatě neliší od základní stavby jídelníčku jiných Evropanů. Leitmotivem potravy lidí raného středověku byly různé obilné a luštěninové kaše a placky. Slané i sladké. Slazené byly medem a ovocem, a v případě slaného pokrmu se konzumovaly se zeleninou nebo různými typy kysaných mléčných výrobků. Spižírny si strávníci zásobili povětšinou z vlastních zdrojů a obchod nehrál ve skladbě snídaní, obědů a večeří našich předků zásadní roli. Krom zemědělských výpěstků konzumovali také ulovenou zvěř a ryby, ovšem jen zcela výjimečně. Strava byla veskrze jednotvárná, ale různila se dle ročních období, podle právě dosažitelných zdrojů. V průběhu církevního roku ji modifikovala především období půstu.
Historie specificky české kuchyně sahá daleko do minulosti. Od 15. a 16. století se, spolu s rozšířením obchodu, zámořských objevů a nově přivezených surovin i koření, objevují první sepsané recepty na přípravu jídel. První dochovanou tištěnou kuchařskou knihou z tohoto období je kniha tiskaře Severina, která obsahuje 400 receptur. Byl dán základ především ochucování pokrmů a do svébytné české kuchyně vstupují jídla italská, španělská, francouzská i anglická. Ve vyšších vrstvých společnosti se různým způsobem, přímo nad ohněm – nebo vařením a pečením, připravovalo maso mnoha typů, od tradičních až po méně běžné, jako jsou želvy, hlemýždi, úhoři, bobři, zpěvné ptactvo a veverky. Z Německa k nám v této době také doputoval pověstný knedlík. Sám Jan Hus o knedlíku mluví ve svém kázání o poněmčování jazyka. Říká, že tento pokrm nemají Češi nazývat německy „knedlík“, ale mají užívat správný český termín „šiška“.
Od 18. století se více začaly jíst sladké pokrmy, například dorty a čokoláda, pekly se bábovky, buchty a palačinky. Jedná se ovšem pochopitelně jen o jídla pro úzkou část populace. Strava zemědělského obyvatelstva byla velmi tradiční a nijak zásadně se nemění. Velký přelom znamenalo až zavedení brambor do běžné agrární produkce. Brambory znamenaly definitivní konec cyklickým hladomorům, které obyvatelstvo Čech sužovaly, kdykoli počasí nepřálo úrodě. Poslední známé velké hladomory spadají do druhé poloviny 18. století.
Současná „tradiční“podoba české kuchyně je spojovaná především s osobou Magdaleny Dobromily Rettigové, autorkou legendární Domácí kuchařky. Tato představa ovšem není zcela správná. Magdalena psala kuchařku pro tehdejší rakousko-uherské měšťanstvo, nikoli záznam tradiční české kuchyně. Její jídla jsou tedy od toho „původně českého“ značně pozměněna. Navzdory tomu je ale její kniha, poprvé vydaná už roku 1826, dodnes naprostým bestselletem a nedílnou součástí poliček mnoha českých kuchyní.
Spor o typicky české jídlo je záležitostí nekonečnou a nevyřešitelnou. Jinak je tomu s typicky českými potravinami, aspoň podle stanov Evropské unie. Pod ochranou známkou EU se nachází hned několik takových potravinářských produktů jako např. Pardubický perník, Štramberské uši nebo Hořické trubičky. V jednání je také ochranná známka pro známé lázeňské oplatky nebo olomoucké tvarůžky.
Českou zvláštností je sběr hub a jídla z hub – např. kulajda – si tak v českých domácnostech drží své tradiční místo. Velmi široká je také plejáda polévek, které se v Čechách konzumují místo předkrmů, které jsou naopak záležitostí importovanou. Jistě také není možné zapomenout na pivo, jehož máme na hlavu celosvětově největší spotřebu. Není asi nic typičtěji českého. Výroba českého piva podléhá také evropské ochraně tradičního technologického postupu a je pro celou zemi zásadním reklamním artiklem. Je-li tedy něco skutečně české a národní bude to patrně půllitr piva typu pilsner…..
