Muži v tento den cítí, nebo by aspoň měli cítit, určitý společenský apel na obdarování své drahé polovičky. MDŽ se tak stává dnem zvýšených tržeb všech květinářství obchodů s čokoládami. Nejčastěji bývá tento den spojován s československým socialistickým režimem, čemuž bezpochyby přispěly okázalé slavnosti 8. března na počest žen, typické především rudými karafiáty, oslavami na pracovišti a verši představitelek Svazu žen. Právě navázání oslavy dne žen na zkušenost se strojenými stranickými oslavami za minulého režimu, přidává datu 8. března nepěkný kontext. Pravý účel slavení toho dne má ovšem mnohem hlubší ideologický a lidskoprávní ráz. Prvopočátky této myšlenky spadají už do prvního desetiletí dvacátého století a jsou nerozlučně svázány s osudy feministického hnutí.
Mezinárodní den žen má svůj původ v době sociálních krizí a příprav států na nadcházející světovou válku. V této době se začaly ženy zasazovat o svá práva a pronikat tak do veřejného života. Počátky můžeme spatřovat v roce 1907, kdy se konal první mezinárodní sjezd socialistických žen ve Stuttgartu. Právě zde padl návrh, aby se ženy určitý den v roce scházely a požadovaly volební právo.
Právě volební právo žen mělo být jakýmsi dovršením ženské emancipace a definitivní nápravou nerovných poměrů mezi muži a ženami. O zrovnoprávnění žen na všech úrovních pracovali v českých zemích minimálně od 30. let devatenáctého století mnoho profesních, vzdělávacích i zájmových ženských spolků. Přes některé dílčí úspěchy bylo ovšem jasné, že jedinou cestou k získání plné reprezentace ženských zájmů a k uplatnění celé síly ženského hlasu je cesta politická a s ní spojený boj o volební právo.
Snahy žen proniknou do vyšších pater politiky musely být uskutečňovány přes mužské prostředníky, což značně stěžovalo provedení každé takové akce. Žena, která je samostatnou a zodpovědnou bytostí, a která k sebeidentifikaci nepotřebuje prostředníka – manžela, by měla mít zastoupení i v politické sféře.
Aby ovšem mohly ženy proti mužům prosazovat své zájmy na politické úrovni, museli jim takovou činnost právě oni muži povolit. Dlouhou cestu za volebním právem neodstartoval v českém prostředí žádný konkrétní incident. Jedná se o přirozenou potřebu, společnou pro značnou část ženského hnutí na přelomu století.
Po roce 1907, kdy bylo uzákoněno všeobecné volební právo pro muže, fungoval nárok na hlas na základě tzv. poplatnického systému. Jeho princip zakládal aktivní i pasivní volební právo na placení přímých daní. První pokusy o uzákonění volebního práva pro ženy spadají do roku 1891 kdy se skupina poslanců (např. Tomáš G. Masaryk, Václav Klofáč, Václav Choc, Antonín Hajn) neúspěšně pokusili rozpoutat širší diskusi na toto téma. Jako odpověď na stále častější požadavek byl roku 1905 vytvořen Výboru pro volební právo žen.
Zásadní roli v zrovnoprávnění žen s muži hrála katastrofa první světové války, která z žen udělala v nepřítomnosti mužů nepostradatelnou pracovní sílu ve všech rezortech. Bezprostředně po ukončení válečného konfliktu se volebního práva dostalo ženám téměř v celé Evropě. Vlna se nevyhnula ani nově vzniklému Československu. Příslibem volebního práva pro ženy byla již Washingtonská deklarace vydaná 18. října 1918 Tomášek Garriguem Masarykem. Ten zde vizi rovnosti pohlaví v politických otázkách zmiňuje zcela explicitně.
31. ledna 1919 byl vydán zákon č. 75/1919 Sb., který ustanovil všeobecné, rovné a přímé volební právo pro muže i ženy do obecních zastupitelstev. Volit mohli všichni, kdo dosáhli 21 let a měli tříměsíční pobyt v obci. Pasivní volební právo pak připadlo všem mužům i ženám s ročním pobytem v dané obci a dovršeným 26. rokem. První volby, jichž se ženy v Československu aktivně účastnily, tak byly volby obecní konané dne 15. června 1919.
