Jedenáct metrů pod historickou dlažbou Masarykova náměstí v Jihlavě panuje hrobové ticho, vlhko a stálá teplota kolem osmi stupňů Celsia. Zatímco nahoře na povrchu spěchají lidé do práce a ulicemi projíždějí trolejbusy, v hlubinách pod městem se klikatí kilometry chodeb, které po staletí vysekávali do tvrdé skály středověcí horníci. Právě zde, v druhém nejrozsáhlejším podzemním labyrintu v České republice, se nachází místo, které již desítky let nedává spát fyzikům, geologům ani milovníkům nevysvětlitelných jevů. Pověstná jihlavská „svítící chodba“ a podivné anomálie, které ji provázejí, zůstávají jednou z největších záhad Vysočiny.
Největší rozruch vzbudil podzemní koridor v létě roku 1978, kdy amatérští speleologové a nadšenci při průzkumu dosud nepřístupných větví katakomb narazili na neuvěřitelný úkaz. V jedné z hlubokých chodeb začaly stěny po zhasnutí baterek samovolně vyzařovat tajemné, nazelenalé až stříbřité světlo. Záře byla natolik intenzivní, že v ní bylo možné rozeznat obrysy lidské ruky i číst novinové titulky. Zpráva o podzemním zázraku se okamžitě rozkřikla a do města začaly proudit týmy vědců, chemiků i televizních štábů.
Odborníci se okamžitě pokusili fenomén racionálně vysvětlit. První teorie hovořila o luminescenčním nátěru z období druhé světové války, kdy nacisté využívali část jihlavského podzemí jako protiletecký kryt a stěny natírali fosforeskující barvou pro případ výpadku elektřiny. Chemické rozbory odebraných vzorků omítky však přinesly více otázek než odpovědí. Přestože byl ve stěně prokázán síran barnatý a další sloučeniny, látka vykazovala vlastnosti, které běžné nátěry nemají. Záře se totiž podle svědků na určitých místech samovolně obnovovala i po dlouhých týdnech v naprosté temnotě, ačkoliv běžný fosfor vyžaduje k opětovnému svícení předchozí nasvícení silným zdrojem světla. Geologové proto přišli s hypotézou o neznámé reakci minerálů s podzemní vodou a prouděním vzduchu, definitivní shoda však nepanuje dodnes.
Světélkující omítka navíc není tím jediným, co v jihlavském podzemí vyvolává mrazení v zádech. Mnoho návštěvníků, průvodců i senzibilů popisuje v prostoru svítící chodby náhlé a prudké změny nálad, pocity těžkosti na hrudi, nevysvětlitelný chlad a sluchové halucinace připomínající tichý zvuk varhan nebo šepot ze skalních stěn. Citlivé přístroje badatelů v těchto místech opakovaně zaznamenaly drobné magnetické anomálie a výkyvy elektromagnetického pole, které v okolních chodbách zcela chybí.
Skutečný vrchol záhady přišel v roce 1997, kdy se do podzemí vydal tým publicisty Stanislava Motla s televizní technikou. Při nočním natáčení přímo ve svítící chodbě zachytila kamera termovizní anomálii a podivný stín připomínající lidskou postavu s přilbou či kápí, který vystoupil z temnoty, ačkoliv v chodbě v tu chvíli nikdo další fyzicky nestál. Tento záznam dodnes patří k nejznámějším a nejpodrobněji analyzovaným záhadologickým materiálům v zemi.
Zda jsou nevysvětlitelné jevy v jihlavských katakombách výsledkem souhry specifických geologických podmínek, chemických reakcí a lidské autosugesce v temném prostoru, nebo zda staré hornické chodby skrývají tajemství, na které současná věda zatím nestačí, zůstává otevřenou otázkou. Jihlavské podzemí si své tajemství přísně střeží a pro každého, kdo se odváží sestoupit do jeho ticha, představuje fascinující výlet na samotnou hranici mezi vědou a tajemnem.
Navštívili jste Jihlavské podzemí? Napište nám jak na vás působilo.
Zdroj: autorský text, návštěva Jihlavského podzemí
