Za jiného režimu, v jiném státě nebo v jiné době by z Fadějeva nejspíš vyrostl celkem slušný spisovatel, jak co do osobních postojů, tak co do kvality jeho tvorby. Jenže on se narodil 24. prosince 1901 ve vesničce Kimry v Rusku. Dětství prožil v Jižním Ussuri, na Dálném východě. Údajně se naučil číst už ve čtyřech letech a brzy si vymýšlel své vlastní pohádky a příběhy. Ve starším věku miloval hlavně dobrodružné příběhy Jacka Londona a Jamese Fenimora Coopera.
V letech 1912-18 studoval ve Vladivostockém obchodním učilišti a už zde plnil příkazy ilegálního bolševického výboru. V roce 1918 vstoupil do komunistické strany a stal s agitátorem. Na konci občanské války byl politickým komisařem v armádě. V roce 1921 se zúčastnil krvavého potlačení Kronštadtské vzpoury proti vládě bolševiků. Po skončení občanské války Fadějev působil v různých politických funkcích. Ve volném čase psal beletrii. V roce 1927 to byl román „Porážka“ a od roku 1929 do roku 1940 pracoval na románu „Poslední z Udege“, ale stejně ho nedokázal dokončit. Oba romány jsou věnovány obsazení Dálného východu bolševiky. Ve své tvorbě se řídil heslem, že v bolševickém pojetí je umělecká literatura mocnou služkou politiky.
Ve své tvorbě používal jedno schéma. Všechny tzv. „sociální elementy“, které byly cizí sovětské moci (carští důstojníci, duchovní, dřívější majitelé továren, nekomunistická inteligence, tzv. kulaci) předváděl jako vyvrhely společnosti, kteří si nezaslouží nic jiného než likvidaci, někdy možná převýchovu, která se v gulagu stejně rovnala smrti. Jako protiklad k těmto třídám, které skončí na smetišti dějin, vystupují uvědomělí a přesvědčení bolševici.
Román „Mladá garda“ psal na objednávku, kterou dostal roku 1943 od Ústředního výboru Komsomolu, organizace, sdružující dorůstající mládež, z níž se rekrutovali budoucí členové komunistické strany. Dokončil ho o dva roky později, ale sklidil kritiku za to, že v románu chybí to hlavní – vedoucí a výchovná úloha strany. Na to Fadějev poslušně odpověděl: „Kritice rozumím… Beru si ji opravdu k srdci… Budu na románu znova pracovat, budu psát jednou, podruhé, potřetí… Splním pokyn strany.“ Úkol splnil v roce 1951 a první verzi románu, kdy odboj proti Němcům vedou komsomolci, nahradil druhou verzí, kde řídící roli přebírá strana.
V dopise Stalinovi v roce 1951 Fadějev sliboval, že v románu „Černá metalurgie“ zapěje píseň o naší (tj. komunistické) straně jako o inspirující a organizující síle naší společnosti spolu s vylíčením nepřátel lidu a jejich porážky. Fadějev svůj slib ale nesplnil, protože kvůli funkcím neměl čas kdy psát. Stěžoval si Stalinovi, že mu přibyla ohromná sféra působení, spojená s bojem za mír (1951). Ale ani jednu funkci neodmítl, protože uprostřed sovětské všeobecné chudoby režim „své“ lidi odměňoval doslova královský – vyplácel jim ohromné honoráře, dával byty a chaty, poskytoval jim bezplatné pobyty v tvůrčích centrech (jako u nás byl zámek Dobříš) a služební cesty do jinak jen obtížně dostupného zahraničí. To platilo i pro Fadějeva jako člena Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, který zároveň vedl Svaz spisovatelů SSSR.
Po Stalinově smrti v roce 1953 a následné kritice, která se obrátila proti němu, začal Fadějev trpět depresemi a únik hledal v alkoholu. Na konci života došel k názoru, že svůj talent promarnil. Těsně předtím, než se na své dače (česky chatě) 13. května 1953 zastřelil, napsal na rozloučenou dopis adresovaný Ústřednímu výborů komunistické strany, který byl odtajněn až v roce 1990: „Udělali ze mne koně zapřaženého do formanského vozu, celý život jsem klesal pod břemenem tupých (…) nesčetných byrokratických záležitostí (…) Nevidím možnost dále žít, protože umění, kterému jsem věnoval svůj život, bylo zahubeno samolibě negramotným vedením strany a nyní už se nedá napravit. (…) Můj život jako spisovatele ztrácí všechen smysl a já s velikou radostí, abych se oprostil od této hnusné existence, kdy se na tebe sype podlost, lži a pomluvy, odcházím z tohoto života. Mojí poslední nadějí bylo aspoň to říct lidem, kteří vládnou státu, ale po dobu již tří let mne bez ohledu na mé prosby nemohou přijmout.“ Materiální výhody, které mu z jeho postavení prominentního spisovatele plynuly, jaksi pominuly…
Trochu komplikovaný měl i osobní život. Fadějev byl dvakrát ženatý. První ženou byla spisovatelka Valerie Anatoljevna Gerasimovová, druhou pak herečka Angelina Josefovna Stepanova. První manželství zůstalo bezdětné, s druhou ženou Fadějev vychovával dva syny, přičemž biologickým otcem byl patrně pouze tomu mladšímu. Za války, v roce 1943, přišla na svět i jeho nemanželská dcera Maria.
Těžko dnes můžeme posoudit hloubku deprese a deziluze, která Fadějeva vedla v jeho 52 letech k tak radikálnímu rozhodnutí a skoncování se životem. Připojil se tak k dalším umělcům, kteří se hřáli na výsluní sovětského komunistického režimu, jako Ordžonikidze, Jesenin, Gorkij nebo Majakovskij, a přesto spáchali sebevraždu. Anebo začali být režimu nepohodlní tak, že je nakonec odstranili jejich vlastní lidé? V totalitním režimu, jakým ten sovětský bezpochyby byl, bylo možné cokoliv…
