Josif Iremašvili (nar. 24. dubna 1878) byl Stalinovým kamarádem z dětství a spolužákem a později i komunistickým revolucionářem stejně jako on. Jeho pohled na Stalina je historicky nedocenitelný zejména pokud jde o Stalinovy osobnostní rysy. Vše nejspíš už začalo tím, že Stalin se narodil teprve dvacetileté matce jako její již čtvrté dítě. Jeho otec, Vissarion Džugašvili, byl obuvník a pijan. O tom, zda byl skutečně Stalinovým biologickým otcem, vznikly určité pochybnosti. Mohl to být i některý z bohatých kupců nebo dokonce slavný cestovatel Przewalský (po němž je pojmenován známý divoký kůň), jenž se v odpovídající dobu zdržoval ve městě. Tomu je Stalin dokonce i fyzicky podobný. Etnicky Džugašviliho rodina patřila mezi Osety (Osetijce), příslušníky jednoho z kavkazských národů.
Jisté však je to, že V. Džugašvili krutě bil nejen svou ženu, jinak zbožnou křesťanku, ale i děti včetně Josipa. Iremašvili o tom později vzpomínal: „Nezasloužené a kruté bití udělalo z chlapce stejně bezcitného člověka, jakým byl jeho otec. Protože všichni lidé, kteří měli moc nad jinými, mu připadali stejní jako jeho otec, velice záhy si vypěstoval pocit pomstychtivosti vůči těm, kteří stáli nad ním. Od samého dětství se realizace myšlenek na odplatu stala cílem, jemuž podřídil všechno.“ O Stalinovi je později známo, že v dětství týral zvířata, prokázáno je přinejmenším to, že alespoň přihlížel, jak jeho kamarádi popravují kocoura, pokud se jí přímo neúčastnil. Své budoucí lidské oběti potom později poměrně dovedně kreslil stejně jako mučení, které pro ně vybral.
V šestnácti letech pak Stalin na přání matky vstoupil do pravoslavného semináře v Tiflisu (Tbilisi). Iremašvili píše, že mladého Stalina vyhodili po třech letech ze studia kněžského semináře, ne za propagaci marxismu, jak Stalin tvrdil, ale kvůli absolutnímu nezájmu o pravoslaví. Přesto se v upraveném životopise tvrdí, že Stalin právě tam vstřebával marxistické myšlenky a pod polštářem mu našli „Komunistický manifest“. Později se Stalin i Iremašvili oba stali členy Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Po jejím rozkolu roku 1903 však šel každý jinou cestou. Iremašvili se stal menševikem, zatímco Stalin se stal bolševikem, věrným člověkem Lenina.
Po rozpadu ruského impéria, jehož součástí byla i Gruzie, se Gruzíncům podařilo roku 1920 získat samostatnost na základě smlouvy s RSFSR a Iremašvili získal křeslo v ústavodárném shromáždění gruzínské republiky. Již ale v roce 1921 RSFSR tuto smlouvu porušila, Gruzii vojensky okupovala a připojila k sobě násilím jako Gruzínskou sovětskou socialistickou republiku. Iremašvili byl, stejně jako mnoho jiných menševiků, uvězněn v Metechi. Jeho sestra však nakonec přemluvila Stalina k jeho propuštění. Iremašvili potom emigroval do Německa (tehdy spojence SSSR), kde roku 1932 vydal výše zmíněnou knihu „Stalin a gruzínská tragédie“ a stále usiloval o samostatnost pro Gruzii, které se ovšem nikdy nedočkal. Zemřel 14. října 1944 v Berlíně. Gruzie získala samostatnost až v roce 1990 po pádu SSSR.
To, co je známo o Džugašviliho dětství, ukazuje, že si vyvinul idealizovanou představu o sobě samém a nejprve se ztotožnil s fikcí válečníka – mstitele, zvaného „Koba“ (česky Vyznamenaný). Celé dny se toulal s kamarády a aby jako fyzicky slabý a tělesně postižený obstál v partě se rváči, používal přetvářku a lstivost. Poté sám sebe pojmenoval „Stalin“ (česky Muž z oceli).
To, že Stalin byl národností Oset, podle Iremašviliho vysvětluje Stalinovu nekompromisní politiku vůči Gruzii a brutalitu při rozsáhlém národním povstání v srpnu roku 1924 proti bolševické moci. Tehdy bylo na 10 000 lidí z řad gruzínské šlechty a inteligence popraveno a přes 20 000 deportováno na Sibiř. Tak v Gruzii, i jinde na Sovětským svazem okupovaných územích, vznikal nový druh kolonialismu, sovětské impérium – naprostý protipól komunistické teze z listopadu 1917 o nutnosti získat svobodu pro utlačované národy.
Začátkem roku 1901 už po Stalinovi pátrala carská policie, která ho označila jako nebezpečného zločince a levicového radikála. Již tehdy Stalin prosazoval „co možná nejkrvavější boj“, který měl přinést podle něho nejrychlejší a nejlepší řešení. Iremašvili byl ovšem až do smrti přesvědčen, že Stalin se poté stal agentem carské policie Ochranky, kde měl mít krycí jméno Vasilij, které pak dal svému synovi. Iremašviliho argumentem potvrzující tuto domněnku byla velká čistka ve straně, v níž Stalin zlikvidoval mnoho starých bolševiků.
Někteří další Stalinovi spolubojovníci dávali Stalina do souvislosti s agentem Vasilijem, jediným agentem carské policie v Gruzii, u nějž se nepodařilo po roce 1917 zjistit jeho totožnost. Byl jím opravdu Stalin? Faktem je, že pro tato obvinění neexistují důkazy, i když ve Stalinovu okolí v letech 1905 – 1908 docházelo k podezřelým úspěchům carské policie. Archiv carské policie však byl v roce 1919 zničen, a když roku 1953 Stalin zemřel, odmítl Nikita Chruščov jakékoliv vyšetřování týkající se Stalinovy minulosti. Na Stalinovo členství v carské Ochrance tak nemáme žádné důkazy, zůstává jen podezření. K jeho povaze, způsobu života a životním hodnotám však odpovídá velmi přesně.
