Podrobný plán této pomoci předložil Marshall kongresu v lednu 1948. Ve svém vystoupení pak mimo jiné prohlásil: „Tento plán bude stát naši zemi miliardy dolarů. Zatíží amerického daňového poplatníka. Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli těšit z bezpečnosti a míru zítra.“ Jednání byla velmi tvrdá a plán nakonec 3. dubna stvrdil svým podpisem prezident Harry Truman. Plán hospodářské obnovy Evropy (European Recovery Program, E. R. P.), běžně známý jako Marshallův plán, dostal 3. dubna 1948 zelenou.
Stalin a jeho poradci doufali, že poválečný rozvrat, hospodářská krize a nezaměstnanost v západní Evropě pomohou změnit rovnováhu sil ve prospěch Sovětského svazu i komunistických stran ve Francii, Itálii a Řecku, které pracovaly podle moskevských instrukcí. V roce 1947 například přijel ke Stalinovi na poradu Pietro Secchia, druhý muž Komunistické strany Itálie, a italští komunisté jeho prostřednictvím požádali SSSR o pomoc ve výši 600 000 dolarů (tj. dnes 5 mil. USD) a peníze byly okamžitě vyplaceny v „tajné hotovosti“ ve měně, jakou si přáli, tj. ve stodolarových bankovkách. Secchia poté vyjádřil jménem komunistické strany vděčnost soudruhovi Stalinovi. Nato mu Stalin odpověděl: „Není zač. Je to pracující třída, kdo vám pomáhá. Štěstí, že pracující třída je v naší zemi u moci.“ Podle Marxe totiž Lenin a Stalin fanaticky věřili, že kapitalismus zanikne nějakou revoluční vlnou a jejímu vzniku rozhodně nemínili bránit. Spíš naopak.
Američané nevěřili od začátku, že by Stalin Marshallův plán přijal. Na konci června odjel sovětský ministr zahraničí Molotov se svými poradci na jednání s vládami Franci a Anglie do Paříže a snažil se vyzvědět podrobnosti amerického návrhu hospodářské pomoci. 29. června poslal Molotov zprávu Stalinovi, že Američané chtějí proniknout do hospodářství evropských zemí a podřídit jejich obchodování svým zájmům.
A tak spolu se Sovětským svazem účast na Marshallově plánu odmítly Finsko, Polsko, Československo, Maďarsko, Jugoslávie, Albánie, Bulharsko a Rumunsko. Připojilo se jen Rakousko, i když na jeho území byly sovětské armádní jednotky. V případě Československa došlo v důsledku špatné komunikace a koordinaci mezi Moskvou a československými komunisty ke komplikaci, když vláda Klementa Gottwalda nejprve pozvání k rozhovorům o plánu přijala a potom byla nucena po důrazném Stalinově varování své rozhodnutí ponižujícím způsobem odvolat.
Nakonec vzpomínka pamětníka: Proti přijetí Marshallova plánu rozvinuli komunisté velkolepou, ale i lživou propagandistickou kampaň, která povinně pronikla i do škol. Žactvo, začínající se teprve zvolna rozhlížet po světě, se dozvědělo, že Američané nám dodají stroje, jako např. lokomotivy, šicí stroje a jehly do nich, které umíme vyrábět sami, a to dokonce výborně. Přijetím takové pomoci bychom proto byli Američanům zbytečně zavázáni a třeba ji budou chtít později zaplatit.
Mezinárodní společenství význam a dosah Marshallova plánu ocenilo tím, že generálu Marshallovi byla v roce 1953 udělena Nobelova cena za mír. Jeho plán pomoci v celkovém objemu přes 13,2 miliard dolarů (dnes cca 140 miliard USD) rozhodujícím způsobem pomohl k nastartování chodu válkou rozvráceného hospodářství v zemích západní Evropy. Stabilizace jejich hospodářské situace pomohla stabilizovat situaci politickou a oslabit vliv komunistů těžících z případné nespokojenosti občanů s tíživými poválečnými poměry. Protože však tento plán SSSR a jeho satelitní státy nepřijaly, přestože byl míněn jako nabídka pro všechny potřebné země, Evropa se na základě tohoto rozhodnutí SSSR otevřeně rozdělila a byly položeny základy k budoucí studené válce.
