Budoucí revolucionář se narodil 27. března 1886 v Uržumu, chudé vesnici na Urale, jako S. M. Kostrikov. Brzy osiřel a vyrůstal v sirotčinci. V roce 1901 dostal stipendium a studoval na průmyslové škole v Kazani. Po jejím absolvování pracoval jako kreslič a přestěhoval se do sibiřského Tomsku. Postupně si osvojoval marxistické myšlenky a vstoupil do ruské sociálně-demokratické strany (1904).
Zúčastnil se revoluce roku 1905, byl uvězněn a za rok propuštěn. Záhy se připojil k bolševikům, byl znovu zatčen, odsouzen na tři roky do vězení za šíření ilegální literatury. Nakonec se přestěhoval na Kavkaz, kde zůstal až do abdikace Mikuláše II. a konce carského režimu.
Tou dobou si změnil jméno na Kirov, jak to dělali i jiní revoluční vůdci (Lenin, Stalin), podle starověkého perského vůdce Kýra Velikého. Když se stal velitelem bolševického vojenského vedení v Astrachani, nechal povraždit asi 4000 lidí, včetně arcibiskupa a mnoha duchovních. Na ty měli bolševici ostatně zvláště spadeno. Po revoluci 1917 bojoval v občanské válce až do roku 1920.
Roku 1921 se stal generálním tajemníkem ázerbájdžánské stranické organizace. Podporoval Stalina a v roce 1926 za to byl odměněn funkcí prvního tajemníka leningradského oblastního výboru strany (údajně druhá nejvyšší funkce v komunistické straně po Stalinovi). Jedním z jeho úkolů bylo budování (zbytečného) kanálu z Baltského do Bílého moře pomocí otrocké práce vězňů z gulagů.
Ale v letech 1932-33 usiloval o uvolnění režimu, byl proti represáliím a varoval před ztrátou kontaktu s reálným životem pracujícího člověka. Svůj projev na stranickém sjezdu komunistů v roce 1934 pojal jednak jako chvalořeč na Stalina a jednak jako kritiku sesazených soudruhů, kteří upadli v nemilost. Při volbě do ústředního výboru proti Kirovovi hlasovali jen tři účastníci (nejméně ze všech), zatímco proti Stalinovi 292 (nejvíce ze všech). Stalin pak vyzval Kirova, aby přijel do Moskvy. Což nevěstilo nic dobrého…
Kirovův osud se naplnil 1. prosince 1934, když byl v bývalém Leningradě zavražděn Leonidem Nikolajevem, manželem jedné z jeho milenek, Mildy Drauelovou, která pracovala ve Smolném institutu jako sekretářka. Kirov byl sice od roku 1911 ženatý s Marií Lvovnou Markusovou (1885 – 1945), ale jejich vztah nebyl úředně potvrzen.
Když Kirov stoupal po schodech do své kanceláře, jeho strážce byl několik schodů pod ním. Nikolajev vyšel z koupelny a střelil Kirova zezadu do krku. Tím dostal Stalin záminku k brutální vnitrostranické čistce. Stalin sice mluvil, že to bylo Trockého spiknutí, ale to se nepotvrdilo. Spíše se tak stalo na Stalinův rozkaz, ale důkazy chybí. Zadržený Nikolajev měl podezřelé styky s GPU, u sebe detailní plány budovy a krátce před činem byl zatčen a zase propuštěn. Vyšetřování skončilo s tím, že útočník trpěl duševní nemocí.
Kirov byl pohřben u kremelské zdi a jeho pohřbu se zúčastnili sám Stalin s dalšími revolucionáři. Mnoho měst, ulic a továren, a dokonce i válečných lodí, bylo následně nazváno Kirovovým jménem.
Některé ze „zásluh“ Kirova o revoluci a sovětský stát:
- Roku 1919 vypukl v Astrachani hladomor v důsledku třídního přístupu k vydávání potravinových přídělů a následně dělnická stávka pod heslem „Pryč s komisaři!“. Vzpoura byla utopena v krvi za použití dělostřelectva a kulometů.
- Roku 1920 vypuklo povstání v ázerbájdžánském Jelizavetpolu, které bylo rovněž krutě potlačeno. Bolševici vybili takřka veškeré obyvatelstvo města – více než 40 000 osob.
- Při stavbě Bělomořsko-baltského kanálu, na který Kirov osobně dohlížel, zahynulo na 25 000 vězňů z gulagů.
- Problém s nedostatkem bytů V Leningradě Kirov vyřešil tak, že posílal na Sibiř desítky tisíc obyvatelů města „neproletářského původu“ (hudebníky, lékaře, advokáty, inženýry, vědecké pracovníky, včetně starších lidí). Mnozí z nich potom v tajze předčasně zemřeli.
- Zastával linii kolektivizace zemědělství, v důsledku čehož, kromě jiného, na polích Ukrajiny vyrostly strážní věže a NKVD z Ukrajiny vyvezla veškerá hospodářská zvířata a prakticky všechny potraviny. V době nejhoršího hladomoru na Ukrajině roku 1932 umíralo každou hodinu 1000 lidí hladem a lidi byli zatýkáni za to, že na poli sebrali pár klásků. Proto se tomuto zákonu říkalo „zákon pěti klásků“. Pokud byl někdo přistižen při krádeži kolchozního nebo družstevního majetku, byl odsouzen až k nejvyššímu trestu (smrti), pokud by měl být trest zmírněn, pak nikoli na méně než 10 let odnětí svobody.
Samotný sovětský lid měl ke Kirovovi rozporuplný postoj, zřejmě podle toho, v jaké situaci se s ním kdo setkal. V jedné častušce se zpívalo: „Ej, říká mrkev ředkvičce, Stalin zabil Kirova v chodbičce“. A hrála se i jiná: „Letadlo letí, pod ním lesklá hladina, zabili Kirova, zabijem i Stalina“.
