Jakov Michajlovič Sverdlov se narodil 3. června 1885 v Nižnem Novgorodě v židovské rodině, jeho otec pracoval jako rytec. Měl ještě dvě sestry a tři bratry (bratra Zinovije adoptoval sovětský spisovatel Maxim Gorkij). Otec po smrti ženy přestoupil na pravoslaví, znovu se oženil a narodili se mu další dva synové.
Jakov byl vyloučen z gymnázia, a když pracoval jako pomocník lékárníka, roku 1902 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany, která se následující rok rozštěpila na dvě frakce – umírněnější menševiky a radikální Leninovy bolševiky. Sverdlov zůstal po boku Lenina. Roku 1905, když pobýval na Urale, se jako vedoucí funkcionář strany zapojil do revoluce. Pak byl zatčen a do roku 1917 čtrnáctkrát uvězněn a opakovaně poslán do vyhnanství, kde se setkal na začátku první světové války s Leninem.
Po únorové revoluci roku 1917 se vrátil do Petrohradu, agitoval pro porážku Ruska ve válce a věnoval se protivládní propagandě mezi dělníky. Byl zvolen do ústředního výboru komunistické strany. Předsedal na dvou zasedáních strany, na nichž bylo rozhodnuto o ozbrojeném uchvácení moci; byl členem vojensko-revolučního výboru, jenž řídil říjnový převrat. Dnešními slovy by se dalo říci, že byl jedním z „plánovačů“ říjnové revoluce. Sehrál důležitou úlohu při podpisu Brest-Litevského míru.
Sverdlov vyhovoval Leninovi jako člověk slepě plnící jeho vůli, který železnou pěstí uváděl v život všechna jeho dogmata. Lenin nařídil a Sverdlov vydal příslušný rozkaz. V létě 1918 se v rukou Lenina a Sverdlova soustředila nejvyšší moc v zemi. Sverdlov měl vynikající paměť a dovedl si vybavit jména a podrobnosti o revolucionářích v exilu. Lenin u něj oceňoval „ledové“ sebeovládání v napjatých situacích.
Právě proto popravu cara Mikuláše II. a jeho rodiny 17. července 1918 organizoval zrovna Sverdlov, který také byl za tento zločin plně zodpovědný. Podle deníku Lva Trockého se uskutečnil tento jeho následující rozhovor se Sverdlovem. Trockij píše: „Moje příští návštěva se konala po dočasném obsazení Jekatěrinburgu nepřítelem. Když jsem mluvil se Sverdlovem, zeptal jsem se ho:
„Ano, a kde je car?“
„Vyřízeno“, odpověděl. „Byl zastřelen“.
„A kde je rodina?“
„Rodina s ním.“
„Všichni?“ Zeptal jsem se, zjevně překvapen.
„Všichni,“ odpověděl Sverdlov. „Co ty na to?“
„A kdo rozhodl?“ Zeptal jsem se.
„Rozhodli jsme my a tady. Iljič (Lenin) byl přesvědčen, že je nešlo nechat na živu jako ikony, které by uctívali Bílí (kontrarevolucionáři), zejména za současné obtížné situace.“
Dál jsem se na nic neptal a považoval jsem celou záležitost za uzavřenou,“ končí svou vzpomínku Sverdlov.
Dnes se poprava carské rodiny vykládá dokonce přímo jako židovské spiknutí proti carské rodině a jejich příbuzným. Přitom značný počet Židů, kteří se dostali do bolševického vedení a nakonec šli i proti vlastnímu národu, tvořili ve skutečnosti jen nepatrný zlomek mnohamilionového ruského židovstva. Většina ruských Židů je potom jako bolševiky, tj. ateisty, pokládala za vyvrhele, kteří zradili svou víru a národní kořeny a aktivní účastí v bolševickém hnutí hanobili jméno Boží a podněcovali mezi národy Ruska antisemitismus.
Sverdlov v tom nebyl výjimkou, spíše naopak. Když skončila válka, vyhlásil tzv. „Rudý teror jako oficiální politiku sovětské republiky. Byla to brutální kampaň věznění a poprav (1918 – 1924), která připravila o život až půl milionu převážně nevinných lidí. Zase začaly židovské pogromy, které byly před revolucí (1917) vzácným a výjimečným jevem. Teď to byl jev doslova všední, takřka každodenní. V masové řeži přicházejí o životy lidi bez ohledu na věk, vinu, pohlaví a přesvědčení. Tehdy už se začaly plnit od vedení strany a přímo od Lenina předepsané hrůzné „normy“ popravených.
Uprostřed toho všeho, 16. března 1919, Sverdlov ve věku 34 let zemřel, údajně v důsledku epidemie španělské chřipky. Podle dalších verzí zemřel na tuberkulózu či prochladnul během cesty z Ukrajiny nebo při návštěvě Morozovovy továrny v Orlu, kde se prý těžce zranil. A možná, že nejpravdivější bude verze, podle které ho při jedné zastávce při projevu během mítinku utloukli dělníci, kteří už tenkrát toho jejich komunismu měli dost. A to stáli teprve na začátku nového úsvitu lidstva!
Sverdlov byl pohřben u Kremelské zdi, kde byli později pohřbíváni zasloužilí komunisté a zahraniční přisluhovači Sovětského svazu, kterým Lenin říkal „užiteční idioti“. Skutečná fakta o jeho smrti nejsou známa dodnes…
