Alexandr Sergejevič Puškin se narodil 6. června 1799 v Moskvě. Sudičky mu daly do vínku neskutečný literární talent. I když je Puškin vnímán především jako geniální básník, zapsal se i do dějin žurnalistiky založením časopisu Sovremenik. Tento obrovský dar však do značné míry znehodnotila Puškinova vznětlivá, lehkomyslná a nesnášenlivá povaha doplněná navíc značnou sexuální náruživostí. Souboj, který ho stál život, byl pak jen toho všeho logickým důsledkem.
Pozoruhodný byl už Puškinův původ. Jeho otec Sergej pocházející ze starého šlechtického rodu povýšil společenský život nad starosti o své děti a zašel později dokonce tak daleko, že později informace o svém synovi a opisy jeho dopisů předával carské tajné policii. Puškinova matka Naděžda, rozená Hannibalová, byla vnučkou Ibrahima Hannibala, syna etiopského vladaře drženého v Konstantinopoli v postavení rukojmí Osmanské říše, který se později dostal ke dvoru Petra I. Velikého.
Když A. S. Puškin ve svých osmnácti letech úspěšně završil studia na lyceu pro šlechtice v Carském Sele, začal pracovat na ministerstvu zahraničí. Patřil k tehdejší petrohradské „zlaté mládeži“ a brzy o něm mluvilo celé město, jak kvůli jeho živelnému a divokému chování, tak pro jeho básně. Povahou byl mladý básník vznětlivý, samolibý a neustále podrážděný, zvláště pak, když s někým prohrál nějaký spor. Během následujících šesti let (1818-1824) svedl se svými protivníky víc jak deset soubojů a další tři měl rozjednané, ze všech střetů však tehdy ještě vyvázl bez úhony.
Později sympatizoval s děkabristy, jejichž povstání roku 1825 car (a Puškinův vrstevník) Mikuláš I. (1796-1855) krutě potlačil. Téměř nevzdělaný samovládce inteligentního Puškina pochopitelně iritoval a brzy začaly po Petrohradě kolovat jasně proticarské satirické verše. To, kdo je jejich autorem, bylo veřejné tajemství.
Car nezaváhal a potrestal básníka roku 1820 vyhnanstvím na Sibiř, ještě před odjezdem však trest zmírnil na vyhoštění do Jekatěrinoslavi. Potom mu car uložil „domácí vězení“ ve vesnici patřící Puškinovu otci a nakonec car Puškina roku 1827 „milostivě“ povolal ke svému dvoru s tím, že mu bude sám cenzorem. Potom však touto činností pověřil náčelníka tajné policie Benkendorfa a jeho prostřednictvím získal dokonalý přehled o básníkově soukromém i pracovním životě.
V té době Puškin v Moskvě poznává neobyčejně krásnou dívku, o čtrnáct let mladší a značně koketní Natalii Nikolajevnu Gončarovovou (1812-1863) pocházející z velmi bohatého rodu. Z rodinného jmění systematicky rozhazovaného jejím dědem však toho na ní moc nezbývá. Nataliin otec je navíc pomatený a její matka psychicky nevyrovnaného a věčně zadluženého Puškina nesnáší od začátku. Ani to nevypadá, že by Puškin patřil mezi ty nejnadšenější ctitele mladé krásky. On však má jasno. Natalii chce za každou cenu. Jako by ho potíže, které může v tomto ohledu zcela jistě očekávat, neodolatelně přitahovaly. A ty na sebe také po svatbě, která se konala 18. února 1931 v Moskvě, nenechají dlouho čekat.
Kdekoliv se Natalia objevila, v divadle, na plesech, na koncertě nebo zábavách u dvora pořádaných samotným carem, byla středem pozornosti. Obdiv mužů jakéhokoliv věku jí dělal stejně dobře jako nevraživost závidějících dam. Puškin obvykle zůstával v jejím stínu. Nákladný společenský život brzy vyústil do finančních problémů, navíc se vedle mnoha jiných o jeho ženu zajímal také car, doslova za ní „běhal jako důstojníček“. A to přesto, že Natalia byla během celkem šesti let manželství povětšinou těhotná, porodila čtyři děti a jednou potratila. Přitom však nevynechala jedinou příležitost, jak vznětlivého a žárlivého manžela podráždit. Aby se aspoň občas vymanila z jeho kontroly, naučila se dokonce jezdit na koni. Puškin šílel, sám však na manželskou věrnost rozhodně netrpěl, průběžně se dvořil jiným ženám, a to včetně dvou Nataliiných sester.
Takhle se ovšem dlouho žít nedá. Básníkova osobnostní krize vrcholí v roce 1836. Finanční problémy mu pomáhá dokonce řešit sám car velkorysou půjčkou, ale ta nestačí na všechno. Vydávání časopisu Sovremenik končí krachem, Puškin začíná psát víc děl, ale nemá sílu je dokončovat. Když v roce 1836 zemřeli krátce za sebou Puškinova matka a blízký přítel, básník A. A. Dělnigov, Puškinův duševní stav se dále jen zhoršoval.
Osudovým se mu stal konflikt s baronem Georges d´Anthesem (1812-1895), o 13 let mladším dobrodruhem mezinárodního formátu, který se mu sňatkem s Nataliinou sestrou vetřel nejen do rodiny, ale zřejmě i do postele.
První výzvu k souboji básník ještě s ohledem na švagrovou vzal zpět, tu druhou už ne. D´Anthes jako vyzvaný měl první ránu a Puškina zasáhl vpravo do spodní části břicha. Básník padl do sněhu, ale po chvíli se ještě pozdvihl, vypálil a soupeře lehce zranil na pravé ruce. Těžce zraněného básníka kočár dovezl domů, kde carův osobní lékař konstatoval, že jde o zranění smrtelné. S roztříštěnou pánevní kostí a devastujícím zraněním tenkého střeva by i dnes při okamžité operaci a veškeré možné péči měl Puškin naději na přežití asi jen 40 %. Tehdy bylo možné podávat jen opium ke zmírnění bolestí, což se také děje. Po dvou dnech, 10. února 1837, básník umírá.
Car se zachoval velkoryse. Sice zakázal veřejný pohřeb, zároveň však zaplatil ten neveřejný stejně jako všechny Puškinovy šílené dluhy vyčíslené na víc než 100 000 rublů, dále hmotně zabezpečil vdovu i děti a nechal na svůj náklad vydat Puškinovo souborné dílo. Značný výtěžek z jeho prodeje rovněž věnoval jeho rodině. Krásná Natalia, které v té době bylo teprve 25 let, nejprve setrvala s dětmi šest let v ústraní a roku 1844 se provdala za velitele osobní carovy gardy generála Lanského (1799-1877), kterému porodila tři dcery. Svůj pověstný půvab si uchovala až do smrti. D´Anthese car za trest vypověděl z Ruska, ne proto, že zabil Puškina, ale protože souboje tehdy byly v Rusku zakázané.
Posledním básníkovým odkazem se staly jeho šifrované zápisky, které po sobě zanechal s tím, že mají být zveřejněny až sto let po jeho smrti. To se také stalo poté, co byly tajně vyvezeny ze SSSR. Jejich pravost ovšem zůstává podle některých puškinologů sporná. Možná však jen proto, že jde o silně erotickou až pornografickou četbu, jaksi neslučitelnou s aureolou ikony ruské literatury. Puškinově osobnímu profilu však odpovídají víc než přesně. Poněkud překvapivě v nich zaznívá i to, že Puškin trpěl komplexem ze svého vzhledu, když píše, jak je neuvěřitelné vidět sám sebe, „skrčka s opičí tváří“, vedle bohyně.
I z nich můžeme soudit, že kdyby Puškin souboj s D´Anthesem přežil, zřejmě by pokračoval ve stávajícím bouřliváckém způsobu života, dělal další dluhy, bezuzdně miloval další ženy, žárlil na svou krásnou ženu a se střídavými úspěchy psal a podléhal depresím. Jak dlouho by to vydržel, těžko říct…
