Ano. Edgar Allan Poe pobýval v našem světě od 19. ledna 1809 do 7. října 1849. To je asi nejpřesnější formulace. Pobýval. Z toho našeho světa ne vždycky všechno úplně správně chápal. Občas, nebo většinou (?) navštěvoval i jiné světy, a uváděl do nich i své žasnoucí čtenáře.
Matka příroda, nebo spíše macecha, mu jako vklad do života namíchala podivuhodný genový koktejl, herecké vlohy po matce Elizabeth „Elize“ Arnold Hopkins Poe (1787-1811) a irskou náklonnost k alkoholu po otci Davidu Poeovi, Jr. (1784-1811), rovněž. Narodil se v Bostonu a ve dvou letech i se svými dvěma sourozenci osiřel, když jeho rodiče, kteří v té době už spolu nežili, zemřeli krátce po sobě. Matka na TBC, otec neznámo proč. Dětí se ujaly různé pěstounské rodiny. Po jedné z nich Edgar přijímá své druhé jméno Allan.
A jeho spletité osudy pokračují. Stopa mentálně postižené sestry se kdesi ztrácí, o dva roky starší bratr píše básně a vydává se na moře. Ve 22 i jeho stihne rodové prokletí, umírá na tuberkulózu. Edgar se poté rozhodne stát spisovatelem z povolání. Imaginace mu nechybí, kromě bratrových námořnických historek ho inspiruje i pobyt v Londýně, který absolvoval se svou pěstounskou rodinou. Navíc je inteligentní natolik, aby dokázal své podivné příběhy psát podle systému, který si sám pro sebe vytvoří. Přesně řečeno, nejprve stanoví tyto principy, je tedy ze všeho nejdříve literárním teoretikem, a teprve potom podle nich píše. Zřejmě pro to, aby ukázal, že to je možné a že tak lze dosáhnout literárního úspěchu. Dokonce tak založí i úplně nový literární žánr – detektivku.
Systém a logika mu zřejmě přinášejí aspoň dočasnou úlevu při depresivních projevech jeho pravděpodobné bipolární poruchy, stejně jako alkohol a drogové experimenty. Poe patrně trpěl i nějakým druhem schizofrenie, což i popisuje ve svých dílech. Hrdina příběhu vyvede cosi temného, hrůzného a často nelogického, ale na svůj čin si nepamatuje, dokonce se mu poté podivuje, jako např. v povídce „Berenice“.
V podivném duševním rozpoložení zřejmě vzniká i jeho nejslavnější báseň Havran (1845) s ústředním motivem hledání ztracené, mrtvé lásky, dívky, či ženy, a víra, že je možné ji nějak přičarovat zpět, a touha po tom za každou cenu. Umělecké kvality díla neumenšuje ani to, že Poe si báseň nejprve vykalkuloval a celý proces tvorby popsal ve své teoretické eseji „Filozofie básnické skladby“.
Ztráta ženy pro něj byla ústředním tématem i ve skutečnosti. Zákeřná tuberkulóza mu nejprve vzala matku a potom i manželku. I když ji miloval, připustil, aby jeho manželství narušily i dvě básnířky, vdaná Frances Sargent Osgoodová (1811-1850) a o něco později Elizabeth F. Elletová (1818-1877). Skandální situace vygradovala v červenci 1845, kdy k pistolovému souboji s Francesiným bratrem nedošlo jen proto, že Poe nesehnal pistoli. Po smrti manželky plánuje svatbu s třetí básnířkou, Sarah Helen Whitmanovou (1803-1878). Když ze zásnub sejde vzhledem k Poeovu pití a obecně společensky nepřijatelnému chování, básník obnovuje vztah dětskou láskou Sarah Elmirou Roysteovou.
Rodina uvažuje tou dobou o jeho hospitalizaci v sanatoriu, ale bohužel jen uvažuje. E. A. Poe, chaotický a vnitřně rozvrácený, se celé dny vydrží někde sám toulat a potloukat, což se mu nakonec stane osudným a nejasné zůstanou i okolnosti jeho úmrtí. Ví se jen tolik, že 3. října 1849 byl v cizích šatech nalezen na ulici v Baltimore a převezen do nemocnice. Ani tam se jeho stav nezlepšil natolik, aby byl spisovatel schopen popsat, co se mu vlastně stalo. Zemřel 7. října v 5 hodin ráno, v noci předtím volal kohosi jménem Reynolds, aniž se podařilo zjistit, o koho jde.
Příčina smrti zůstává neznámá, nedochovaly se lékařské záznamy ani úmrtní list. Spekuluje se o infarktu, mrtvici, deliriu tremens, drogách, epilepsii a dokonce i vzteklině, o celkovém vyčerpání a nakonec i zabití. Údajná poslední slova Edgara Allana Poea – Pán pomůže mé ubohé duši! – ale mluví za vše.
