Vitalij Valentinovič Bianki se narodil 11. února 1894 v rodině s německými kořeny. Jeho pradědeček se jmenoval Weiss a byl operní pěvec, který si kvůli reklamě změnil jméno na Bianchi. Otec se jmenoval Valentin Lvovič Bianki a byl entomolog, člen Petrohradské akademie věd.
Vitalij vystudoval přírodovědecké oddělení Fyzikální a matematické fakulty Petrohradské univerzity v roce 1916 se zaměřením na ornitologii a Institut umění. Věnoval se kresbám rostlin a zvířat. Zajímal se i o sport a s fotbalovým klubem Unitas se stal roku 1913 přeborníkem Petrohradu. Zúčastnil se mnoha zoologických expedic, ale škrobená akademická věda ho nebavila a tak se věnoval popularizaci vědy, hlavně pro děti. Práce v časopise „Nový Robinson“, kde vedl rubriku o přírodě, jej přivedla k jeho vrcholnému dílu „Lesní noviny na každý rok“ (první vydání vyšlo v roce 1928), kde popisoval život v přírodě formou novinářských útvarů jako je reportáž, fejeton nebo kvíz. Nechybí ani hádanky.
Přivedl divokou zvěř do měšťanských domácností. Od narození Alfreda Brehma dnes uplynulo již 190 let
V roce 1916 Bianki sloužil v armádě a roku 1917 vstoupil do Strany socialistů-revolucionářů (k tzv. SR – eserům). V roce 1917 se přestěhoval do Bijsku, města na jihozápadní Sibiři blízko hranic s Mongolskem a byl donucen vstoupit do armády admirála Kolčaka. Z armády dezertoval a žil pod falešným jménem „Vitaly Belyanin“ až do té doby, než byl Kolčak zatčen a popraven. Zdvojené jméno měl pak ve svém pasu až do konce života. Pracoval také v Komisi pro ochranu památek v Carském Selu u Petrohradu a na jaře roku 1918 byl poslán na Sibiř a do Samary, kde v létě pracoval v redakci novin „Narod“.
Když se bolševici zmocnili moci, Bianki pracoval v Bijsku v regionálním muzeu jako ředitel a učitel pro Kominterny. To, že Bianki vstoupil, podle tehdejších měřítek, do nesprávné strany eserů a nesprávné protibolševické Kolčakovovy armády, mu sovětská moc neodpustila. Sledovala ho tajná policie Čeka, v roce 1921 byl dvakrát zatčen a z obavy z dalšího zatčení se přestěhovali se svou rodinou roku 1922 do Petrohradu.
Bianki se účastnil řady vědeckých expedicí do oblasti Volhy, Altaje, Uralu a Kazachstánu a získal bohaté vědecké poznatky. Na konci roku 1925 byl znovu zatčen kvůli podezření z podvratné činnosti a odsouzen na tři roky k vyhnanství do Uralska v Kazachstánu. Na jaře 1928 se mohl vrátit zpět do Petrohradu, nyní už přejmenovaného na Leningrad. V listopadu 1932 byl znovu zatčen, ale po třech a půl týdnech byl pro nedostatek důkazů a na přímluvu známých spisovatelů propuštěn. V březnu 1935 byl opět zatčen jako „aktivní člen ozbrojeného povstání proti sovětské vládě“ a převezen do Aktobe v Kazachstánu. Propuštěn byl na přímluvu první manželky Maxima Gorkého, Jekatěriny Peškové. (Té ostatně vděčí za život tisíce sovětských intelektuálů.)
V roce 1941 se Bianki vrátil do Leningradu. Kvůli srdeční vadě nemohl sloužit v armádě a za války byl evakuován za Ural. Po válce se vrátil zpět do Leningradu, kde zemřel 10. června 1959. Napsal více než 300 povídek, pohádek, příběhů a článků, které tvoří dohromady 120 knih. U nás vyšly již zmíněné Lesní noviny, a kromě nich ještě 18 dalších titulů.
