Grigorij Michajlovič Semjonov se narodil 13. září 1890 v Kuranži a Zabajkalské oblasti do kozáckého rodu, jeho otec Michail Petrovič byl zabajkalský kozák burjatského původu a jeho matka Jevdokija Markovna pocházela z Nižegorodceva z rodiny ruských ortodoxních starověrců. Grigorij díky tomu mluvil od dětství plynně rusky, mongolsky a burjatsky.
V roce 1908 vstoupil do carské ruské armády a v roce 1911 promoval na vojenské škole v Orenburgu a stal se „esaulem“, kozáckým důstojníkem podřízeným už jen atamanovi, což byla nejvyšší kozácká hodnost. Název hodnosti esaul pochází z tureckého „iasaul“ – velitel. Fakticky tato hodnost odpovídala hodnosti kapitána jezdectva v jiných armádách té doby, podle jiných pramenů hodnosti majora nebo rytmistra.
Na začátku první světové války Semjonov sloužil na východní frontě v 1. nerčinském kozáckém pluku, kterému od roku 1915 velel baron Wrangel, pozdější významný velitel Bílé armády.
Mezi důstojníky stál Semjonov poněkud stranou kvůli svému etnickému původu, možná i proto toužil vyniknout o to víc. V červenci 1917 opustil Kavkaz, byl Dočasnou sibiřskou vládou jmenován komisařem a dostal za úkol zformovat kontrarevoluční dobrovolnické vojenské jednotky. Po říjnové revoluci Semjonov vyvolal protisovětskou vzpouru, ale byl rudoarmějci poražen a uprchl zpět do Mandžuska. V srpnu 1918 se mu podařilo upevnit své pozice za pomoci československých legií v Zabajkalském regionu, kde nastolil bezohledný režim. Choval se jako obyčejný bandita, nechával zadržovat vlaky a vymáhat poplatky za průjezd. Takzvaná Dočasná sibiřská vláda později jmenovala Semjonova velitelem detašované jednotky se sídlem v Čitě. Admirál Alexandr Kolčak odmítl zprvu uznat Semjonovovu autoritu, ale neměl jinou možnost, než přijmout Semjonova jako faktického vůdce a ve velitelské funkci ho potvrdit.
Začátkem roku 1919 se Semjonov prohlásil za atamana zabajkalských kozáků a společně s baronem Wrangelem začal spolupracovat s Japonci. Japonské císařství po únorové revoluci vyslalo svá vojska na východní Sibiř za účelem obsazení území za jezerem Bajkal a následného vytvoření loutkového státu. Když bílá armáda na Sibiři na konci roku 1919 začala prohrávat, její pozice se stala neudržitelnou. Tváří v tvář jisté porážce Kolčakov rezignoval a 4. ledna 1920 předal vojenskou a občanskou moc na celém území východního Ruska, které ještě zůstávalo v držení bílých, Semjonovovi. Ani tak ale admirála Kolčaka trpký konec neminul. Byl zadržen politickou komisí v Irkutsku a na začátku února 1920 popraven.
Ataman Semjonov se sice nyní stal nejvyšším velitelem bílých na Sibiři, ale v té době už nebyl schopen udržet své jednotky pod kontrolou. Jeho vojáci začali beztrestně loupit, zabíjet a znásilňovat a vysloužili si pověst, že nejsou o nic lepší než lupičské bandy. Došlo tehdy k celé řadě doslova bestiálních činů, za jejichž viníka byl pokládán Semjonov, i když on sám o nich ani nevěděl. Jedním z takových případů bylo např. upálení komunistického komisaře Sergeje Laza v kotli parního stroje.
V červenci 1920 se japonské expediční sbory v souladu s mezinárodní dohodou začaly z Ruska stahovat. Semjonov zůstal bez jejich podpory, a i když zabajkalští partyzáni, internacionalisté a 5. sovětská armáda pod vedením Genricha Eicheho zahájili operaci za opětovné ovládnutí Čity, v říjnu 1920 jednotky Rudé armády a partyzáni zbytky Semjonovovy armády z oblasti Bajkalu vytlačili. Semjonov ustoupil do Přímořského kraje a pokusil se pokračovat v boji proti Sovětům, ale po září 1921 byl nakonec nucen ruské území opustit. Emigroval zprvu do Číny, odkud zanedlouho odjel do USA a Kanady a později se usadil v Japonsku. Po obsazení Mandžuska Japonskem mu Japonci poskytli dům v Ta-lienu, kde žil do srpna 1945 a pobíral měsíční důchod ve výši 1000 jenů. Stal se také hlavní osobou Dálnovýchodního svazu kozáků.
V září 1945, po porážce Japonska, byl v Mandžusku zadržen sovětskými vojsky, když jeho letadlo pilotované japonským letcem, omylem přistálo na letišti Čančun, v té době obsazeném sovětskými vojsky. Semjonov byl poté souzen za protisovětskou agitaci a propagandu, špionáž proti SSSR, diverzi a terorismus a kolaboraci s japonskými agresory. Ke všemu se doznal a jako vlastizrádce byl 30. srpna 1946 v jedenáct hodin v noci popraven. V roce 1994 byl vrchním soudem Ruské federace zproštěn všech obvinění a byl rehabilitován.
Přes svůj hektický život si Grigorij Semjonov našel čas i na rodinný život. Jeho první manželkou se stala Zinajda Dmitrijevna Mansteinová (1895 – 1945). Druhá manželka, Jelena Viktorovna Těrsitskaja, s níž měl čtyři děti, byla zabita ve městě Čeljabinsk za nejasných okolností v roce 1982. Jeho nejslavnější milenkou a partnerem byla kabaretní zpěvačka jménem Marie Šarabanová, s níž žil v Čitě a později i v exilu. Podle dobových pramenů se např. v Nagasaki představovala jako madam Semjonovová. I když ona sama se vydávala za vdovu po židovském obchodníkovi, neříkalo se jí tam jinak než „cikánka Maška“. Milovala kožešiny, nádheru a přepych, což jí Semjonov rád dopřával. Pamětníci o ní říkají, že bývala často opilá, ale také měla dobré srdce. Zachránila třeba místní židy, když Semjonovovi zabránila v jejich pogromu.
Osobnost atamana Semjonova jako takovou asi nejlépe vystihl admirál Wrangel, když o něm napsal:
„Semjonov, přirozený zabajkalský kozák, silný, robustní, brunet, s málo burjatským typem tváře, který v době přijetí do mého pluku byl pouze nováčkem, ale po odsloužení čtyř měsíců byl jmenován velitelem setniny. Hbitý, rozumný, s osobitým kozáckým důvtipem, výborný ve výcviku, chrabrý, velmi oblíbený mezi kozáky i důstojníky. Jeho zápornými vlastnosti byly značné sklony k intrikám a nevybíravost v prostředcích pro dosažení jeho cílů. Nikdy jsem nemohl pochopit, jak Semjonov s nedostatečným vzděláním (stěží ukončil vojenskou školu), bez širokého rozhledu, se mohl vypracovat na takovou osobnost občanské války.“
