Očitá svědkyně „posledních dnů carského Ruska“ se narodila v Petrohradě ve vysoce postavené rodině diplomata. Karlose Buxhoevedena a jeho manželky Ludmily Osokinové. Otec pocházel ze vznešené německé rodiny křižáků a zakladatelů Rigy a během první světové války byl ruským velvyslancem v dánské Kodani.
V mládí byla Sofie součástí společenského života v Petrohradě. Roku 1904 si jí povšimla matka posledního cara Mikuláše II., Marie Sofie Dánská (1847 – 1928) a doporučila ji své snaše. Oficiálně se Sofie stala dvorní dámou v roce 1913 a tak nosila nahoře na levém rukávu modrou stužku. Carevna a její čtyři dcery jí přezdívaly „Isa“ a během první světové války ji panovnice často vybírala jako doprovod svých dcer velkokněžen při oficiálních příležitostech.
Zřejmě střízlivá a praktická Sofie neměla příliš v lásce carevnina oblíbence Rasputina, byla však přímým svědkem několika zázraků, které vykonal, a vyvedena z míry jeho duševní silou. Carevna Alexandra by byla ráda, kdyby Sofie přijala Rasputina jako svatého muže stejně jako ona sama, věděla však, že její dvorní dáma zřejmě svůj názor nezmění. Skutečnost, že si baronka nechávala v zásadě odmítavý postoj k Rasputinovi a jeho zázrakům pro sebe, carevna oceňovala. A také věděla, že Sofie by nikdy neřekla nic, co by carevnu a její rodinu diskreditovalo. Charisma, poctivost, usilovnost, smysl pro pořádek – to byly vlastnosti, které carevna u Sofie oceňovala, a proto ji považovala ze svých dvou stovek dvorních dam za jednu z nejbližších důvěrnic.
Pár špatných rozhodnutí, zničená rodina a sebevražda. Tragický a hlavně varující osud ruské básnířky
Sofie Buxhoeveden tak zcela logicky následovala carskou rodinu po bolševické revoluci do vyhnanství na Sibiř a sdílela její útrapy. Na rozdíl od jiných členů carského doprovodu však byla Sofie bolševiky krátce před popravou panovnické rodiny propuštěna, zřejmě proto, že její příjmení považovali za švédské a ji samotnou za cizinku. Bolševici se báli věznit cizí státní příslušníky z obav z odvetných opatření ze strany jejich domovských národů.
Sofie potom s dalšími propuštěnými členy carského dvora strávila mnoho měsíců na pouti přes Sibiř. Pro ni i ostatní příslušníky této skupiny existovala jediná možnost bezpečného úniku z Ruska, a to přes Omsk, který byl pod kontrolou ruských bělogvardějců a britských jednotek. Přes Japonsko a Severní Ameriku se jí podařilo dostat do Evropy. Bydlela potom v Kodani a později v Londýně.
Své dramatické zážitky popsala ve třech knihách pamětí o carské rodině a o svém vlastním úniku před bolševiky z Ruska, které jsou považovány za nejlepší možný zdroj informací o posledních dnech Romanovců. V prvním díle této trilogie „Before the Storm“ (Před bouří) baronka popisuje staré Rusko z málo známého pohledu rodiny žijící staromódním provinčním životem venkovského panstva v době před revolucí. Následuje druhý díl „Life and Tragedy of Alexandra Feodorovna“ (Život a tragédie Alexandry Fjodorovny) a závěrečný díl „Left Behind: Fourteen Months in Siberia During the Revolution“ (Necháno za sebou: Čtrnáct měsíců na Sibiři během revoluce). Česky vydány nebyly.
