Jej osud by mohl docela dobře posloužit jako základ pro některý z romantických a dobrodružných románů Alexandra Dumase. Nechyběl by v něm tajemný původ záhadné kněžny, proticarské spiknutí, úklady, vraždy, láska, a nakonec i povodeň a smrt. Jak to s ní tedy bylo?
Předposlední ruská carevna Marie Fjodorovna se narodila jako Marie Sofie (někdy též Dagmar) Dánská 26. 11. 1847 v Kodani jako čtvrté dítě z celkem šesti potomků dánského krále Kristiána IX. a jeho manželky královny Luisy Hesensko-Kasselské. Jako jiným evropským princeznám i jí se stalo osudem právě Rusko.
V Rusku se už dlouhou dobu bouří poddaní. Ale jen jednomu z nich se podaří otřást celým impériem. Donský kozák od řeky Jajiku a samozvaný car Petr III. se na dva roky stane vládcem území většího než střední Evropa. Ale jak se říká, Štěstěna je dáma hodně vrtkavá, a tak osud zamíchá kartami jinak.
Další důkaz toho, že v Rusku je, či snad spíše bylo, možné opravdu cokoliv. Tento příběh se odehrál koncem 16. století, dnes by k němu pochopitelně dojít nemohlo. Tehdy však nejenže neexistovala analýza DNA, ale ani daktyloskopie a ani fotografie. A uvěřit v nového, lepšího cara bylo tak snadné…
Přitom na to měla plné právo. Marie Alexandrovna Romanovová, jediná dcera ruského cara Alexandra II., se provdala za jednoho ze synů britské královny Viktorie, ovšem až toho druhorozeného. Nestala se ruskou carevnou ani britskou královnou, což ji možná celý život mrzelo. Nejspíš zbytečně.
Pokud se o velkých tajnostech říká, že jsou jak „na španělském dvoře“, ještě víc to platí o dvoře ruském. Dodnes proto nevíme, jak přesně byl zabit ruský car Pavel I., syn Kateřiny II., ani kdo měl prsty ve smrti jeho první ženy. Anebo neměl?
Fyzicky ne právě přitažlivý kníže si dokázal získat carevnu Kateřinu Velikou skutečně především svým způsobem uvažování a organizačními schopnostmi. V zemi, jako je Rusko, byly opravdu zapotřebí. A také oddaností a věrností. Pokud se v té době v Rusku změnilo něco k lepšímu, byla to hlavně jeho zásluha.
Stačí se narodit do „převratné“ doby a člověk má o „zábavu“ postaráno. Baronka Sofie Buxhoeveden (6. 9. 1883 –26. 11. 1956) z té nejvyšší ruské společnosti mohla být popravena spolu s carskou rodinou, měla ale štěstí v neštěstí. Co ji zachránilo?
Především proto, že jasně věděl, co chce pro Rusko i pro sebe. A také to dokázal realizovat, i když často si při tom počínal s jemností a citem buldozeru. Velké změny, které měl na mysli, by ale jinak prosadil jen sotva. Dostat v podstatě asijskou zemi do Evropy prostě není jen tak.
I takový osud napsaly dějiny. Jako hlavní postava byla vybrána Marta Helena Skowrońska/Skavronská. Její příběh se začal psát 15. dubna 1684 a nakonec z ní udělal ruskou carevnu Kateřinu I. Ruskou. Ona si pak toto postavení udržela až do své smrti 17. května 1727.
Jmenovala se Kateřina II. Veliká a svému jménu dostála do puntíku. Hlavně proto, že svůj život vzala do svých rukou, nečekala, až co kde na ni připadne. Odměna byla sladká – absolutní moc a přísun milenců závislý jen na carevnině aktuální chuti. Provázely ji ale také závist a pomluvy. To o tom koni ale rozhodně pravda není.
