Carevič Dimitrij Ivanovič (19. října 1582 – 15. května 1591) se narodil jako syn cara Ivana IV. Hrozného a jeho poslední manželky Marie Fjodorovny Nagaji (1553 – 1611). Podle jiných pramenů šlo dokonce o osmou manželku v pořadí. Protože však v každém případě pravoslavná církev považuje za legální pouze tři první po sobě jdoucí manželství, mohl být Dimitrij považován za nelegitimního a vyloučen z nároků na trůn.
K tomu však nikdy nedošlo. Když se po smrti Ivana IV. Hrozného stal carem jeho syn Fjodor I. Ivanovič, kterého měl se svou první manželkou Anastasií Romanovnou Zacharjinou-Jurjevou, byl dvouletý Dimitrij i se svou matkou poslán do Ugliče, cca 200 km severně od Moskvy. Materiálně carevna nestrádala, doprovázela ji její družina mohla si s sebou vzít šaty, šperky, jídlo, koně a vše ostatní v takové míře, jaké přísluší panovnici.
V Ugliči byl Dmitrij považován za panovníka Ruska a měl tam i svůj vlastní dvůr řízený a dozorovaný „služebníky“ vyslanými z Moskvy pod vedením úředníka Danijila Michaljoviče Bitjagovského. V podstatě šlo o preventivní opatření proti tomu, aby se kolem Dimitrije nesoustředily osoby nepřátelské carovi Fjodorovi, které by se mohly pokusit ho svrhnout a dosadit Dimitrije na trůn.
Než by se tak ale mohlo, byť jen náznakem stát, stihla careviče tragická nehoda. Za dosud nevyjasněných okolností zahynul ještě jako chlapec už ve svých devíti letech potom, co ho do krku při lidové hře zasáhl bodec zvaný „svajka“. Smysl hry spočívá v tom, že hráči se snaží svajkou trefit dovnitř železného kroužku o průměru 4 – 5 cm ležícího na zemi. Svajky určené pro děti váží asi 80 dkg, svajky pro dospělé jsou těžší, až dvoukilové.
Dimitriho matka považovala jeho smrt za vraždu a obvinila z ní Danijila Bitjagovského a Nikitu Kačalova se synem, kteří ji měli údajně vykonat podle tajného rozkazu Borise Godunova, rádce Ivana Hrozného, jehož sestra se provdala za jeho syna Fjodora. To podezření se nepodařilo nikdy ani potvrdit, ani vyvrátit. Ovšem údajné vrahy mladého careviče bezprostředně po vznesení tohoto obvinění rozsápal rozlícený dav.
Brzy po smrti Dimitrije přijela do Ugliče z pověření Borise Godunova zvláštní vyšetřovací komise v čele s knížetem Vasilijem Šujským, která vyslechla na 150 lidí a nakonec rozhodla, že smrt byla způsobena nešťastnou náhodou, neboť carevič si podle šetření této komise zranění přivodil sám, když ho při hře stihl epileptický záchvat. Pravoslavná církev i tak prohlásila Dimitrije za svatého jako mučedníka a uctívá 15. května jeho památku. Jeho tělesné ostatky dnes spočívají v chrámu svatého Michala v Moskvě, kam byly z Ugliče přeneseny roku 1606.
Další kapitola tohoto příběhu se začala psát, když smrtí cara Fjodora I. vymřela roku 1597 v Rusku dynastie Rurikovců. Tehdy se objevilo několik samozvanců, tzv. Lžidimitrijů, kteří o sobě tvrdili, že jsou carevičem Dimitrijem, který se nějakým způsobem zachránil, a domáhali se carského trůnu.
Prvnímu Lžidimitriji (1580 – 1606), ve skutečnosti pravděpodobně mnichovi Čudovského kláštera Juriji Bogdanovičovi Otrepjevovi, se dokonce podařilo nakrátko v letech 1605 – 1606 stát carem poté, co zemřel Boris Godunov, který nastoupil na ruský trůn po Fjodorovi I. Když se po jeho sňatku s Marinou, dcerou sandoměřského vojvody Jerzyho Mniszka, dopouštěla carevnina polská družina různých výstředností a okázale projevovala svou katolickou víru, pobouřila pravoslavné ruské elity natolik, že proti carovi propuklo pod vedením Vasilije Šujského (1552 – 1692) povstání. Lžidimitrij se snažil uprchnout, ale zranil se při skoku z okna a byl na nádvoří Kremlu ubit „střelci“, palácovou stráží ruských carů. Jeho tělo bylo poté vystaveno na Rudém náměstí a spáleno na hranici. Polská družina byla následně zmasakrována, carevně Marině a jejímu otci se však podařilo uniknout a novým carem se stal právě Vasilij Šujský jako Vasilij IV.
Druhý Lžidimitrij se objevil koncem roku 1606 nebo začátkem roku 1607 a tvrdil, že je tím carem Dimitrijem, který zázračně unikl zabití v Moskvě, i když mu nebyl ani nějak zvlášť podobný, Byl podporován Poláky a kozáky, několikrát porazil carské vojsko a dočasně opanoval celou západní část moskevského carství. Za pravého jej dokonce uznala i bývalá carevna Marina a stanula po jeho boku jako právoplatná manželka.
Při tažení na Moskvu se tento Lžidimitrij usadil ve vsi Tušino, kde získal přezdívku „Tušinský car“. Když Poláci dobyli Moskvu pro Vladislava, syna svého krále Zikmunda III., Dimitrij ustoupil do Kalugy a dostal další, byť nepříliš originální přezdívku – Kalužský zloděj. Nedaleko Kalugy, ve Starodobu Severském, byl 11. prosince 1610 zastřelen pokřtěným tatarským šlechticem Petrem Urusovem.
Třetí Lžidimitrij, bývalý diakon jménem Isidor (Sidorka), se zmocnil roku 1611 Pskova a pro změnu se mu říkalo „Pskovský zloděj“. Již roku 1612 byl ale zajat a popraven na cestě do Moskvy, podle jiné verze až v Moskvě.
Čtvrtý a poslední Lžidimitrij se nevydával za careviče Dimitrije, ale za jeho syna a jeho manželky Mariny. Za následníka trůnu ho uznal polský král Vladislav IV. a vypravil ho na Rus. Dimitrij se tam neudržel a musel uprchnout, nejprve do Švédska a poté do Holštýnska. Odtud byl vydán tehdy panujícímu carovi Alexeji I. Michajloviči a roku 1665 popraven. Potom se už žádný další Lžidimitrij ani jeho potomek neobjevil a v Rusku až do roku 1918 vládla nová dynastie – Romanovci.
