Mezi ruskými panovníky se sotva najde osobnost, která by byla hodnocena svými současníky i potomky tak rozdílně, jako právě Pavel I. Petrovič (1. října 1754 – 24. března 1801). Pro jedny představoval ztělesněné zlo a ti v něm viděli krutého, omezeného a pomstychtivého člověka. Druzí ho naopak považovali za čestného rytíře bez bázně a hany, spravedlivého a moudrého vladaře. A také za člověka osobně hluboce nešťastného, jemuž se v Evropě říkalo „ruský Hamlet“.
Pavel I. byl synem carevny Kateřiny II. Veliké. Jeho otcem byl oficiálně car Petr III., ale historici o tom mají dodnes pochybnosti a jako skutečný otec je většinou uváděn milenec Kateřiny II. Veliké, Sergej Saltykov, spekuluje se i o budoucím polském králi Stanislavu Poniatowském. Podezřelé je už jen to, že se Pavel Kateřině narodil až deset let po jejím sňatku. Ona sama to osvětluje ve svých memoárech tak, že její manžel trpěl fimózou (zúžením předkožky). K početí potomka mohlo dojít až poté, co tuto komplikaci odstranila jednoduchá operace.
Na trůn Pavel I. nastoupil po smrti své matky, k níž došlo 17. listopadu 1796. Korunován však byl až následujícího roku, 5. dubna 1797, ve svých 42 letech. Dlouhé čekání na nástupnictví a výhrady ke způsobu vlády jeho matky byly zřejmě tím hlavním impulzem k tomu, aby se ihned pustil do rozsáhlých reforem a vymezil se vůči své matce i v osobní rovině.
Na rozdíl od Kateřiny II. si neliboval v přepychu a radovánkách, žil doslova asketicky a byl velmi pracovitý. Probouzel se ještě před svítáním a v šest hodin ráno už přijímal sanktpetěrburského generálního gubernátora, který mu referoval o aktuálních událostech. V devět hodin se bez ohledu na rozmary počasí car osobně zúčastnil střídání stráží, potom následovala procházka, různé vizitace a ve 13 hodin oběd. Je zajímavé, že Pavel I. začínal stolování sklenicí studené něvské vody a pak dával přednost buď hovězímu, nebo párkům se zelím. Po tradiční projížďce, na koni nebo v bryčce, navštěvoval obvykle svou ženu a poté dvorní představení.
V devět hodin večer začínala večeře a kolem desáté se imperátor odebral na lože. Pavel I. projevoval v mnoha věcech střídmost. Celý rok nosil jeden plášť, do něhož se v zimě vkládala kožešina nebo jen obyčejná vatová vložka, výrazně také omezil výdaje carského dvora i svých nejbližších příbuzných. Za Pavla I. bylo Rusko sužováno mnoha zákazy, často až bizarními. Bylo zakázáno tančit valčík, nosit frak a kulaté klobouky, do země se nesměla dovážet zahraniční literatura ani hudebniny. Při tom všem byl car jednoznačně čestný, spravedlivý a milostivý, což dokázal již na počátku své vlády rozsáhlými amnestiemi pro polské povstalce, kteří byli uvězněni za vlády jeho matky. Rytířské vlastnosti, které mu byly vštěpovány už v dětství jako ty nejzákladnější hodnoty, měly velký vliv na jeho charakter a světový názor i v dospělosti. V letech 1798 – 1801 se dokonce stal velmistrem Maltézského řádu.
Neminuly ho však komplikace v manželském životě. Jeho první ženou se stala německá princezna Vilemína Luisa Hessensko-Darmstadtská, která po svatbě (10. října 1773) přijala pravoslavnou víru a jméno Natálie Alexejevna Ruská. Zemřela záhy poté, 26. dubna 1776, během komplikovaného porodu, po pěti dnech těžkých bolestí. Hned se také začala šířit fáma, že carevna Kateřina neměla svoji snachu ráda a že nedovolila doktorům, aby princeznu zachránili. Dokonce prý poslala svého nejbližšího a nejmilejšího rádce, knížete Potěmkina, za porodní asistentkou, jistou Zoričovou, aby jí poručil oba životy, rodičky i dítěte, zmařit.
Tato informace přežila v obecném povědomí i poté, co pitva prokázala, že Natálie trpěla vadou, která ji nedovolila porodit dítě přirozeným způsobem. Konkrétně šlo o zakřivení páteře, které se u princezny už v dětství projevilo shrbením a které bylo, podle tehdejší zvyklosti, korigováno tuhým korzetem. V důsledku této abnormality nemohl porod postupovat přirozeným způsobem. Této oficiální verzi ovšem věřil málokdo, což není v Rusku nic neobvyklého. Dnes by se taková situace řešila císařským řezem, ale u carského dvora zřejmě nebyla osoba schopná jej ve stavu krajní nouze provést.
Přestože Natáliina smrt careviče hluboce zarmoutila, jeho druhou manželkou se velmi rychle, zřejmě na matčin nátlak, stala další německá princezna, Žofie Dorota Württemberská, která s pravoslavnou vírou přijala ruské jméno Marie Fjodorovna. Svatba se konala 7. října 1776 a z manželství se narodilo deset dětí. Na rozdíl od Natálie se Marie neodvažovala tchýni odporovat, chovala se k ní s úctou a navenek i dostatečně reprezentativně. Od rána do noci nosila nádherné slavnostní šaty s korzetem, i když byly nepohodlné, a neodkládala je ani v těhotenství.
Pavel I. vládl Rusku jen necelých pět let a mnoha lidem jeho zjevné podivínství ani vláda nevyhovovaly, už jen proto, že fakticky oslabil postavení šlechty a na její úkor zlepšil situaci rolnictva. Jmenovitě to byli generál L. L. Bennigsen, petěrburský vojenský gubernátor P. A. Palen, kníže Platon Zubov, někdejší milenec Pavlovy matky Kateřiny II. Veliké a gardoví důstojníci. Ti také zosnovali proti carovi spiknutí a v noci z 11. na 12. března (22. – 23. března gregoriánského kalendáře) 1801 ho nechali zavraždit spiklenci v jeho právě dokončené rezidenci, Michajlovském zámku. Carovrazi pronikli v noci do paláce ze dvou stran, vyrazili dveře a vtrhli do carovy ložnice. Jakým způsobem přesně byl Pavel I. zabit, už se nikdy nedozvíme, soudí se, že byl zardoušen, stejně jako jeho otec Petr III. Ať se stalo cokoli, ráno 12. března 1801 se Rusko probudilo už pod vládou nového cara Alexandra I. (1777 –1825), carova nejstaršího syna., který se na spiknutí nejspíš osobně nepodílel, pravděpodobně však o něm věděl. Jako oficiální příčina smrti Pavla I. byla uvedena mrtvice.
Pavlovým úmrtím se tak již podruhé naplnilo proroctví mnicha Avelije, datum carova úmrtí zapsané již předtím v knize nalezené ve Valaamském klášteře. Tím prvním splněným proroctvím byla předpověď data úmrtí jeho matky.
