Do historie se ale Grigorij Alexandrovič Potěmkin-Tauridský (24. září 1739 – 16. října 1791) zapsal svými Potěmkinovými vesnicemi, naoko postavenými kulisami, které měly carevně a jejímu doprovodu na inspekčních cestách předstírat, jak země prosperuje, i když tomu tak ve skutečnosti vůbec nebylo.
Svůj dospělý život po dětství prožitém v Německé osadě v Moskvě zahájil v šestnácti letech, kdy se přihlásil jako řadový voják do jízdní gardy, vystudoval gymnázium Moskevské univerzity a o rok později začal navštěvovat Moskevskou univerzitu. Za studijní úspěchy na ní získal zlatou medaili a v červenci 1757 byl mezi dvanácti nejlepšími studenty, kteří byli v Petrohradě představeni carevně Alžbětě I.
Tím spíš překvapí, že začátkem roku 1760 byl ze studia vyloučen, formálně „za lenost a nedostatečnou docházku“. Zřejmě to byl ale důsledek jeho zdravotního stavu, neboť po celý život trpěl dlouhodobými depresemi, během nichž se cítil unavený a býval naprosto apatický. Tato období trvala i několik měsíců a podle svědků se v té době oddával náboženskému mysticismu, opíjel se a odmítal se mýt a převlékat.
Po vyloučení ze studií se Potěmkin vrátil do jízdní gardy, kde byl povýšen na strážmistra. Když v roce 1762 došlo ke státnímu převratu, moci v Rusku se zmocnila Kateřina II. (1729 – 1796), původem etnická Němka, která si i proto rozuměla právě s Potěmkinem, jenž část života strávil v Německé osadě. Potěmkin sám sice nepatřil k předním organizátorům tohoto převratu, ale aktivně se na něm podílel, za což byl carevnou náležitě odměněn a povýšen na podporučíka. Získal také funkci carského podkomořího a jako diplomatický kurýr strávil následující rok a půl ve Švédsku. Po návratu se jeho vojenská kariéra i nadále vyvíjela příznivě. V roce 1768 se Potěmkin přihlásil jako dobrovolník do bojů proti Turecku a zakrátko byl povýšen na generálmajora a v roce 1773 na generálporučíka. O dva roky později se stává carevniným favoritem. Dokonce prý toho roku došlo i k jejich tajnému sňatku a Potěmkin byl skutečným otcem Kateřininy dcery Yelizavety. Rovněž zahájil do té doby nevídanou reformu ruské armády. Zreorganizoval pěchotu i kozácké jezdecké oddíly a lze jej považovat i za zakladatele Černomořské flotily. Ta byla jeho největší pýchou a zvlášť o ni pečoval.
Osvědčil se i ve válce s Tureckem, což obecně bylo vždy pro Rusko aktuálním tématem. Tentokrát se ho roku 1787 chopila Kateřina II. s podporou vojensky velmi schopného Potěmkina. Jejich cílem bylo, ostatně jako vždy a nakonec i dnes, získání přístupu k Černému moři. V podstatě šlo o pokračování tzv. „náporu k jižním mořím“, jak tuto strategii vytýčil již Petr I. Veliký (1672 – 1725) proto, „aby si ruské lodě máchaly svá břicha v teplých mořích“.
Potěmkin v této válce s Tureckem pro svou carevnu i Rusko v roce 1783 vydobyl Krym a byl vyznamenán oprávněním používat čestné přízvisko „Tauridský“ (Tavričeskij). Jako gubernátor Krymu se teprve ocitl ve svém živlu, když na dobytém území vyvíjel usilovnou kolonizační a organizační činnost. 27. prosince 1788 byl jako generál-polní maršál kníže Grigorij Potěmkin carevnou vyznamenán Řádem 1. stupně a často vedl s carevnou dlouhé rozhovory o zahraniční politice.
Vypadalo to, že na vrcholu kariéry nemůže Potěmkina nic zastavit. Rusko-turecká válka byla ukončena roku 1790 dobytím Izmailu a v následujícím roce se Potěmkin po obdržení plné moci aktivně zapojil do mírových jednání. Jeho zdravotní stav byl až na občasné deprese nadprůměrně dobrý ani netrpěl žádnou chronickou nemocí, což bylo jistým překvapením, protože v době narození dosáhl jeho otec vysokého věku (66 let) a tehdy se věřilo, že to může zdraví dítěte poznamenat. Protože se však Potěmkin většinou pohyboval u různých armádních útvarů, často ho postihly nemoci rozšířené u vojska, jak se o tom zmiňuje v osobní korespondenci.
Ruský vynálezce Kulibin, nedoceněný génius. Sestrojil cokoliv, mechanického slona i šlapací tříkolku
V roce 1791 byla do města Jasy v Moldavském knížectví (dnes v Rumunsku) svolána mírová konference, které se Potěmkin samozřejmě hodlal zúčastnit. Doputoval tam ale již ve velmi špatném zdravotním stavu a zemřel cestou 16. října 1791 do Nikolajeva na Ukrajině u moldavské vesnice Rădenii Vechi. Sám cítil, že se přiblížila jeho poslední hodinka, když řekl: „To je konec, už není třeba nikam spěchat, umírám. Pomozte mi z kočáru, chci umřít ve stepi!“. A tak se také stalo. Příčinou jeho náhlého a nečekaného úmrtí po krátké akutní chorobě se zřejmě stala perforace žlučníku.
Když se Kateřina dozvěděla o Potěmkinově smrti, zcela propadla zármutku. Podle svědectví přítomného francouzského komisaře u ní nastaly takové návaly krve do hlavy, že jí museli pustit žilou. Stále jen opakovala: „Kdo by ho měl nahradit?“ V dopise německému diplomatovi Grimmovi psala: „Včera mi bylo, jako by hrom do mě uhodil. Můj student, můj přítel, mohu říci idol, princ Potěmkin z Tauridy zemřel. Teď jsem zase na všechno sama. Teď musím já cepovat lidi.“
