Ivan Petrovič Kulibin se narodil 21. dubna 1735 v měšťanské rodině a již v mládí se zabýval různými mechanickými vynálezy. S finanční pomocí místního kupce sestrojil hodiny ve formě vejce, ve kterých se otevíraly dvířka, za nimiž anděl odvaloval kámen z hrobu Páně a přitom stráž padala tváří k zemi. Hodiny obsahovaly několik set mechanických součástek. Když roku 1768 carevna Kateřina II. Veliká navštívila Nižný Novgorod, byl jí Kulibin představen a pak mu hrabě Orlov na carevnin pokyn přidělil funkci inspektora mechanických a optických dílen v Petrohradě. Jako dvorní mechanik vyrobil Kulibin desítky rozmanitých mechanismů. Jeho mechanický slon kroutil chobotem a poháněč sedící na slonu ho řídil a přitom zvonil na zvonec.
Roku 1776 Kulibin demonstroval v akademii za přítomnosti jejích členů model mostu bez pilířů a byl za to vyznamenán zlatou medailí spojenou s odměnou 2000 rublů. Přesvědčivě prokázal reálnost svého projektu tím, že sestrojil model dlouhý 14 stop, který unesl několikanásobné zatížení, než na jaké byl vypočítán.
V roce 1791 zkonstruoval šlapací tříkolku „samohybku“, která byla vybavena setrvačníkem, převodovou hřídelí a brzdami. Bylo to tříkolové vozidlo se sedadlem pro dva cestující, za kterými bylo místo pro člověka, který obsluhoval hnací pedály spojené důmyslným mechanismem se zadními koly vozítka. Aby vozítko jelo rovnoměrně a snadno překonávalo nerovnosti, opatřil je vynálezce setrvačníkem umístěným vodorovně pod sedadly nebo kolem předního kola. Setrvačník sloužil jako zásobník energie, na rovné cestě se roztáčel, při stoupání předával nashromážděnou energii kolům a ulehčoval tak práci „lidskému motoru“.
O tom, jaký byl v Rusku té doby přístup k vynálezům, nejlépe svědčí to, jak dopadl Kulibinův vynález samohybné loďky. Nižní Novgorod leží na březích Volhy, nejdůležitější obchodní cestě Ruska, takže Kulibin často pozoroval tvrdou, ale relativně levnou práci burlaků táhnoucích lodě proti mohutnému proudu řeky. Napadla ho myšlenka „samohybné lodi“, která by se proti proudu pohybovala sama. Vymyslel ji tak, že napříč lodi posadil hřídel s lopatkovými koly připevněnými na bocích lodi. Proud řeky otáčel lopatky těchto kol a nutil je i hřídel, aby se otáčely a poháněly vrátek se dvěma lany. Když se jedno lano navíjelo na buben, druhé se současně odvíjelo. Ke koncům lan byly připevněny kotvy. Na lehké loďce obsluha lodi z těchto kotev odvezla vzhůru proti proudu řeky na celou délku lana a tam ji vhodila na dno. Vrátek plavidla navíjel lano a tak loď přitahoval ke kotvě, která tak sama plula proti proudu.
V tu dobu však už druhá loďka vezla kupředu druhé lano s kotvou, které se zároveň na lodí odvíjelo tak, jak se druhé lano navíjelo. Tak jela „samohybná loď“, jakoby krok za krokem, proti proudu a za den urazila delší cestu, než když ji vlekli burlaci. Carevna sice z okna svého paláce viděla, jak zdatně Kulibinova loď pluje proti proudu. Vynález schválila, ale materiální pomoc či odměna vynálezci poskytnuta nebyla. Bylo to v Rusku, za situace téměř stejné jako ve starém Římě. Lidí, otroků či nevolníků, bylo v obou impériích dost. Tak k čemu technický pokrok? Kulibinův vynález se praktického využití nedočkal a ani dočkat nemohl. Mimochodem ještě poměrně nedávno bylo běžné, že v civilizovanější Evropě, u nás třeba na Vltavě, ale i jinde, lodě proti proudu netahali lidé, ale koně.
V roce 1801 Kulibin odešel do důchodu s rentou 3000 rublů) a vrátil se domů do Nižního Novgorodu. Ještě v roce 1814 však zaslal do Petrohradu projekt tříobloukového mostu přes řeku Něvu. Zemřel 11. srpna 1818 a o tom, že někdy z nedostatku technického vzdělání i informací o dění ve světě vynalézal věci dávno už jinde vynalezené, se nikdy nedozvěděl. Jako geniální vynálezce se i proto do dějin nikdy nezapsal.
