Budoucí technický genius se narodil ve Chvalšinách 26. února 1735 jako nemanželské dítě Voršily Traxlerové, dcery tesaře Martina Traxlera. Ačkoli měl nést jméno po své svobodné matce, byl pokřtěn s příjmením Rosenauer. Otec se však k otcovství nikdy nepřiznal. Od třinácti let se Josef Rosenauer učil u lesníka Lambechara a během učení prokázal mimořádné nadání pro lesnictví. Jeho žádosti o povýšení, kterou si podal v roce 1758, bránil jen nemanželský původ. Listina Marie Terezie však tuto překážku odstranila a roku 1759 Rosenauer nastoupil jako lesní adjunkt do schwarzenberského lesního úřadu v Českém Krumlově.
Počátkem 60. let studoval na náklady zaměstnavatele na tzv. inženýrské akademii ve Vídni, kterou ukončil roku 1770 s výborným prospěchem. Následujícího roku získal titul schwarzenberského knížecího lesního inženýra a roku 1774 složil i zeměměřičské zkoušky.
Jako zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského panství Rosenauer vypracoval projekt umožňující levnou dopravu především palivového dřeva v podobě metrových polen z nepřístupných pralesů Šumavy v povodí Vltavy svahovým plavebním kanálem přes hlavní evropské rozvodí do řeky Mihely (Große Mühl) a dále do Dunaje a do Vídně. Svůj odvážný návrh inženýr předložil knížeti Josefu I. Adamovi ze Schwarzenbergu roku 1774, ale schválil jej až jeho nástupce, kníže Jan Nepomuk I., roku 1779. Samotná realizace začala po deseti letech v roce 1789 a první část, 39,9 km dlouhý tzv. starý kanál vedoucí od potoka Zwettelbach k Jelenímu potoku, byla zcela dokončena v roce 1793. Rosenauer se však obával nedostatku vody z přítoků plavebního kanálu a raději ve stavbě dál nepokračoval. Druhá část tohoto vodního díla, tzv. nový kanál, byla postavena podle Rosenauerova projektu až v letech 1821 – 1822. Toho se však už odvážný a pracovitý inženýr nedožil. Zemřel 10. března 1804 v 69 letech ve svém domě na následky neúspěšné operace močových cest a zanechal po sobě vdovu s osmi dětmi. A také svůj podíl na projektu zřízení plavebního kanálu pro plavení dříví na řece Aist v Horním Rakousku.
Po technické stránce je Schwarzenberský plavební kanál dílo stejně unikátní, jako odvážné a vzácné, zvláště pak v Čechách, kde je pro zřizování kanálů a průplavů jen málo možností. Je to dáno zvláštními poměry soustavy řek a hornatostí země a proto byly budovány jenom úzké a poměrně krátké průplavy, které sloužily buď k plavení dříví jako Schwarzenberský plavební kanál a Vchynicko-Tetovský kanál, anebo k vysoušení močálů nebo k napájení rybníků.
Schwarzenberský plavební kanál mohl potom vzniknout jen díky tomu, že inženýr Rosenauer dokázal vysledovat spád vody zapojených toků a vypočítat pro kanál následující parametry.
- místní spád kanálu: 2 až 7 promile
- šířka: 3,5 až 4 metry
- hloubka koryta: okolo 1 metru
- možná délka plavených kmenů: až 24 metrů.
Ve výsledku Rosenauer tento kanál zasadil do terénu tak, že začíná na severním svahu Třístoličníku a spojuje jeden z přítoků Studené Vltavy a rakouskou řeku Große Mühl tekoucí do Dunaje, čímž zároveň propojuje úmoří Severního a Černého moře. Celková délka kanálu činí přes 50 km, přičemž v blízkosti osady Jelení vede tunelem dlouhým asi 400 m.
K plavení dříví sloužil od roku 1793 do roku 1962, tedy téměř 170 let, a v době předválečné patřil mezi největší chlouby schwarzenberských panství. Celkem bylo během sta let tzv. „zlatých časů“ plavení dříví v letech 1793 – 1892 dopraveno ze Šumavy do Vídně téměř 8 milionů krychlových metrů palivového dřeva, jehož cesta ze Šumavy do Vídně trvala asi 8 dní. Za zásluhy o zásobování Vídně dřevem byl později Josef Rosenauer jmenován čestným občanem města Vídně.
Když v druhé polovině devatenáctého století začala klesat poptávka po palivovém dříví, stoupl zároveň zájem o užitkové dříví. V souvislosti s tím byla roku 1887 upravena horní část kanálu, aby v něm bylo možné plavit kmeny, a byl postaven tzv. Želnavský smyk (Hefenkriegbach-Riese), který tento plavební kanál propojil s Vltavou. Přesto však význam kanálu stále klesal a poslední „komerční“ plavba na české straně proběhla v roce 1962. Přestože byl kanál veden na seznamu technických památek, v období komunismu o něj nikdo nepečoval, a tak byl na mnoha místech zanesen, zcela zničen, nebo pohlcen okolní přírodou. V současnosti je zrekonstruováno asi 15 km z původní délky, dané části jsou stále prohlášeny technickými památkami a koná se na něm čas od času ukázka plavení dřeva jako atrakce pro veřejnost a turisty.
Pro zajímavost ještě dodejme, že spojení těchto dvou evropských úmoří, tj. úmoří Severního a Černého moře, poprvé navrhl císař římský a král český Karel IV. První práce na uskutečnění tohoto gigantického plánu měly údajně začít již v době jeho vlády a stopy po výkopech se prý daly najít ještě v 16. století. Podobně ambiciózní současný projekt, průplav Labe-Odra-Dunaj, by k spojenému úmoří Severního a Černého moře připojil ještě úmoří Baltského moře.
