Na počátku to byl dort. Ten vůbec první svého druhu oblažil jednoho letního večera roku 1832 žaludek knížete Metternicha. Co kuchařský učeň kdysi vykouzlil z pečící trouby, to dnes vyrábějí cukráři na celém světě.
Ten učedník se jmenoval Franz Sacher. Nejvznešenější vídeňské hostitelky se předháněly, aby také získaly skvělé služby Metternichova kuchyňského umělce. A protože slabostí knížete Metternicha byly dámy (mezi ně patřila i kněžna Zaháňská z „Babičky“ Boženy Němcové) a chtěl si jejich náklonnost udržet, velkoryse jim svého služebníka Sachera půjčoval. A ten zase rád dělal své výtvory v jiných domácnostech, protože dostával slušné spropitné. Časem si nastřádal tolik, že si mohl zřídit vlastní bufet. Chodili k němu všichni – mladí důstojníci i bohatí měšťané, dámy ze společnosti i dámy, které dámami nebyly. Chuť na polévku s játrovými knedlíčky, na guláš, na sklenku sektu nebo na sachr se šlehačkou měli Vídeňané odjakživa a vždycky.
Franz Sacher se oženil s dívkou Rosou a měli spolu tři syny, kteří se u otce vyučili řemeslu. Carl si otevřel hotel, Franzovi se v podnikání nedařilo a nejnadanější byl Eduard, který se osamostatnil a pořídil si bufet, který se podobal tomu otcovu. Podle rodinného receptu povýšil například jinak nezajímavé maso z vepřového kolena servírované ve vývaru na ušlechtilý požitek stolování.
V roce 1876 koupil Eduard starý vídeňský palác a reklama v novinách oznamovala, co všechno může hotel a on sám jako „c. a k. dvorní dodavatel a majitel“ nabídnout: 120 pokojů, výtahy, restaurační sály i takzvané konverzační pokojíky – neboli správně česky šámbr séparé.
Při návštěvě Měšťanského plesu se Eduard Sacher seznámil s černovlasou řeznickou dcerou jménem Anna Fuchsová, (2. leden 1859 – 26. únor 1930). Nebyla to žádná kráska, ale byla hbitá a inteligentní. Provdala se za svou známost z plesu a – za hotel. Vedla podnik a přivedla do hotelu jako hosta korunního prince Rudolfa, a tím byla společensky uznána. Její manžel si upevnil pověst tím, že byl jednou zatčen, když se v noci koupal nahý v jezírku v Pratru ve společnosti prince Rudolfa, prince Waleského a srbského krále.
Někteří chodili k Sacherovi, aby byli viděni. Ti, kteří být viděni nechtěli, přicházeli také. Zadním vchodem. Někdy z toho byl skandál, jako když jednou navštívil hotel anglický velvyslanec. Když jeho žena šla na toaletu, potácel se najednou proti ní v chodbě totálně opilý arcivévoda Otto. Nad zrudlým obličejem měl nakřivo posazenou čáku, a kdyby na opasku za sebou nevlekl šavli, dalo by se říci, že byl v rouše Adamově. Když pak byl na tento incident dotazován vrchní Josef Wágner, vypověděl, že pana arcivévodu sice trochu podpíral, ale pořádně ho vlastně neviděl. Tato nehoráznost měla za následek diplomatický protest. Takové zprávy z hotelu Sacher císaře pána zlobily, a proto do něho nikdy nevstoupil.
Edward Sacher zemřel v roce 1892. Postupem doby se stále méně vzpíral proti ženské nadvládě v hotelu. Jen někdy pro sebe zamumlal: „Sacher jsem já a nikdo jiný!“
Potom Anna udržovala šťastný poměr se ženatým generálním ředitelem od Rotschildů Schusterem. Když chtěla v hotelu přivítat nějakého hosta, vycházela z kanceláře vždy se zapáleným doutníkem a doprovázená svými dýchavičnými francouzskými buldočky (Sacher-Bullys),
Pro hosty měla určité charisma a i personál ji měl rád. Číšníkům a pokojským, kteří se chtěli oženit či provdat, musela madame dát své svolení. Při takových příležitostech si zapálila doutník, zahřměla na žadatele své nezvratné ne jen proto, aby je vzápětí změnila na ano. Novomanželům zařídila na účet podniku byt.
Když její přítel v roce 1925 zemřel, začala sázet na dostizích a zatížila hotel hypotékami. V roce 1929 se vzdala vedení hotelu a o rok později, 25. února 1930, zemřela. Vídeň potom zažila „nejkrásnější pohřeb roku“. Hotel už však patřil hlavnímu věřiteli Stillerovi a jeho právnímu zástupci Güstlerovi.
Hotel Sacher přežil zánik šlechty, první republiku, návštěvy v uniformách s hákovým křížem, za války byl poškozen při bombardování a znovu otevřen až v roce 1951. Dnes je v soukromém vlastnictví rodiny Gürtlerů, která do rekonstrukce vložila několik desítek milionů šilinků, kromě jiného i proto, že hotel měl velkou tradici, ale jen málo koupelen. Ze 120 pokojů ji měly jen čtyři. Tak dál existuje hotel Sacher a poslední sachr ještě nebyl upečen a ještě zřejmě dlouho ani nebude.
Pravý čokoládový dort à la Sacher
15 dkg strouhané čokolády navlhčíme polévkovou lžící vody a necháme v troubě změknout. Potom ji jemně utřeme s 15 dkg másla, 6 žloutky a 15 dkg cukru. Přimícháme sníh ze 6 bílků a 15 dkg hladké mouky. Těstem naplníme dortovou formu vyloženou papírem a asi čtvrt hodiny pečeme v mírně vyhřáté troubě. Vychladlý dort obrátíme, hladkou stranu potřeme tuhým meruňkovým džemem, přelijeme čokoládovou polevou a necháme ztuhnout.
Zdroj: Wikipedia, Kuchařka pro dceru
