Ne, nebojte se, nebudu volit tón školních učebnic o tom, jak se chudičký chlapec vypracoval z nuzných poměrů. I když to tak vlastně bylo. Křižík se narodil 8. července, ve stejném roce jako Edison, tj. v roce 1847, v pošumavské Plánici u Klatov. Byl to jediný syn, na kterého rodiče marně čekali čtvrt století. Jeho všímavá a podnikavá matka brzy pochopila, že její syn je otevřená hlava a že by byla věčná škoda, aby chodil jenom s nůší pečiva na zádech do Klatov na trh. Vypravila ho na studia do Prahy.
Nebyli bychom v Čechách a nebyli bychom v Praze, kdyby se lidské osudy často nekřížily v hospodě. Na Křižíka čekal v hospodě na Kuchyňce na Petrském náměstí. Tehdy dvacetiletý Křižík, ještě s mokrým vysvědčením ze studií na technice, se jistě musel štípnout, jestli se nepřeslechl. Jeden z hostů mu nabídl místo technického ředitele, ve firmě pražského podnikatele Markuse Kaufmanna. Tam se vyráběla tehdejší technická novinka, s názvem telegraf.
Ne, nebyl to hospodský žert a Křižík opravdu u této firmy nastoupil. Záhy se osvědčila jeho činorodost a vynalézavost. Při stavbě železniční dráhy z Kološváru do Velkého Varaždína (rumunská Oradea) docházelo k velmi častým poruchám telegrafů firmy Kaufmann a množily se stížnosti. Kaufmann udělal velmi dobře, když vyslal svého nového technického ředitele, aby problém vyřešil. Jednalo se o dobré jméno firmy. Vše nakonec spravila maličkost, hrst modré skalice přidaná do vybitých akumulátorů. A telegrafní zvonky se opět rozezněly.
Časem Křižík dospěl k názoru, že mu firma Kaufmann už více nabídnout nemůže. Kaufmann mu nedělal potíže a s jeho doporučujícím listem získal Křižík místo u dráhy. Velmi brzy se odvděčil tím, že zdokonalil elektrické návěstidlo.
Celoživotní inspirací se pro něj stal rok 1878 a Paříž. Poprvé viděl elektrické osvětlení zajištěné obloukovými lampami na Avenue de Opéra. Jabločkův (ruský elektrotechnik, 1847-1894) osvětlovací systém byl však velmi krátkodobý, uhlíková obloukovka dokázala svítit maximálně hodinu. Křižík se rozhodl tuto lampu zdokonalit. Povedlo se mu to tak dobře, že v roce 1881, na elektrotechnické výstavě a opět v Paříži, získal jedinou zlatou medaili pro Rakousko-Uhersko.
Jeho oblouková lampa se záhy začala používat po celých Čechách. Pražský Žofín, Hybernská ulice a vůbec první stálé osvětlení ve Stýblově knihkupectví na Václavském náměstí. Prvním městem, které však poznalo osvětlení ulic, byl jihočeský Písek 21. 6. 1887. Proč ne Praha? Jednoduché vysvětlení. Pražský magistrát rozhodně nebyl Křižíkovi příliš nakloněn. Není divu, jsme v Čechách. První ponížení zažil Křižík ve chvíli, kdy se Výbor pro stavbu Národního divadla rozhodl přidělit zakázku na elektrické osvětlení vč. elektrárny německé firmě. Záhy však získal zadostiučinění, protože toto rozhodnutí se ukázalo fatální chybou, protože osvětlení kolabovalo i v průběhu představení. Přesto Národní divadlo provozovalo vlastní elektrárnu až do roku 1915.
Druhým významným Křižíkovým počinem byla elektrická tramvaj, poprvé předvedena na Jubilejní průmyslové výstavě v roce 1891. Tato výstava se stala předmětem mnoha sporů a národnostních třenic mezi Němci a Čechy. Nakonec se Němci odmítli na výstavě podílet a škodolibě očekávali fiasko. Těžce se přepočítali. Češi už dávno nebyli tím venkovským a zakřiknutým nárůdkem a výstavu pojali jako věc národní cti. Dokázali, že technicky naprosto v pohodě drží krok s nejvyspělejšími národy světa. Vzájemné spory byly pro tu chvíli zapomenuty a všichni se snažili přispět ze všech sil. Podařilo se.
Jednokolejná dráha měla délku 1400 metrů a stala se senzací výstavy. Druhá elektrická dráha už nebyla jen propagační akcí. Vedla z Florence, přes Karlín, a větvila se do Libně a do Vysočan. Měřila skoro osm kilometrů. Druhá linka, z roku 1897 jezdila od Muzea na Olšanské hřbitovy. A další linky následovaly. Vrcholem byla první elektrifikovaná železnice na území mocnářství, která vedla z Bechyně do Tábora v délce celkem 24 km. Vystavěna byla v roce 1903, láskyplně se jí přezdívá Élinka a dodnes se na ní pořádají nostalgické jízdy.
Nikdo však není dokonalý a dokonalým nebyl ani Křižík. Jeho slabou stránkou, pokud se to tak dá nazvat, byla naivita člověka, vynálezce. Dravý kapitalismus se tehdy s nikým nemazlil. Křižík nerozuměl financím, bankovním manipulacím, akciím. Dnes bychom řekli, že byl finančně negramotný. Přestože jeho vynálezy vynášely miliony, on sám se z počátku topil v dluzích a v problémech s tím spojených. K jeho štěstí měl však velmi praktickou ženu, která se po této stránce snažila vše napravit, a celkem se jí dařilo.
Druhým životním omylem, tentokrát v oboru, který miloval, byla myšlenka, že budoucnost má stejnosměrný proud pro jeho projekty. Byl to omyl, ze kterého Křižíka vyvedl podnikatel Emil Kolben. Nebyl však sám, kdo se takto mýlil. I Edison prohrál svůj spor s vynálezcem Georgem Westinghousem a střídavý proud byl shledán daleko výhodnějším.
Křižíkův život, i když v požehnaném věku, ukončila hloupá náhoda. Odmítl operaci šedého zákalu, s komentářem, že mu jedno zdravé oko stačí. Tím však ztratil prostorové vidění a ve chvíli, kdy se při vstávání chtěl opřít o stolek, jej minul. Při pádu vynálezce utrpěl vnitřní zranění, kterému záhy, 22. ledna 1941, podlehl. Pohřeb se stal tichou protestní manifestací. Jméno našeho nejslavnějšího vynálezce si můžeme připomenout názvem jedné ze stanic pražského metra, které pohání, jak jinak, elektřina.
