Smrt careviče
Ve vesnici Alexandrovsk, ukryté v lesích přes sto kilometrů severně od Moskvy, netrpělivě čekal Ivan IV., car veškeré Rusi, na zprávy z tažení svých vojsk na severní hranici říše. V té chvíli jeho sedmadvacetiletý syn a dědic, carevič Ivan, vedle něho pronesl jakousi znevažující poznámku. Otec vybuchl vzteky, rozmáchl se berlou s železným bodcem a udeřil syna do spánku. Rána byla tak těžká, že carevič za čtyři dny zemřel.
Tímto činem, k němuž došlo jednoho ponurého listopadového dne roku 1581, trpce vyvrcholil carův život naplněný krutostmi a krveprolitím. Ivanovo jméno vrhá hluboký a neblahý stín na celou ranou historii Ruska. Jeho přídomek „Hrozný“ ovšem v ruštině vyvolává zároveň i představu obdivné úcty, a tu car Ivan v poddaných na svém rozlehlém panství bezpochyby vzbuzoval. Za 40 let vlády proměnil Rusko ze zaostalé, napůl barbarské země ve velmoc zaujímající neklidné postavení mezi Evropou a Asií.
Kruté dětství
Pokřivené stránky Ivanovy povahy měly kořeny hluboko v dětství. Otec mu zemřel roku 1533, když Ivanovi byly pouhé tři roky. Přesto se stal následníkem trůnu jako velkokníže moskevský, tedy vlastně panovník celé Rusi, byť za něho vládla jeho matka Jelena. Ta zemřela roku 1538, snad otrávena knížecími soky svého syna, a osmiletý chlapec se na dvoře plném mocichtivých nižších šlechticů a statkářských bojarů, kteří ho uráželi a přehlíželi, musel opatrovat sám.
Jak dospíval, tito lidé deformovali jeho charakter. Pobízeli ho, aby z kremelských zdí shazoval psy a jiná zvířata. Ivan si také zvykl cválat se svými kumpány blátivými ulicemi Moskvy a srážet každého, kdo se mu octl v cestě. Jako mladík si mohl dovolit znásilnit jakoukoli dívku, která se mu zalíbila. V lednu 1547 byl jako šestnáctiletý korunován „carem veškeré Rusi“, a to korunovačními klenoty byzantských císařů, jejichž říše přestala existovat roku 1453, když Konstantinopol dobyli Turci. Zanedlouho po korunovaci se Ivan oženil s bojarskou dcerou jménem Anastasija, již si vybral z 1500 nejkrásnějších dívek v zemi. Tato jemná a vyrovnaná žena mu poskytla dlouho upírané teplo a jistotu rodinného krbu, avšak roku 1560 po třinácti letech manželství zemřela. Svému muži porodila šest dětí, z nichž ale jen dva synové přežili útlé dětství.
Vladařské úspěchy
V době, kdy byl ženatý s Anastasijou, si Ivan podmanil divoké tatarské nájezdníky na jižní a východní hranici Ruska. Tamní obyvatelstvo tak osvobodil od neustálé hrozby, že bude vyvražděno či odvlečeno do otroctví, a otevřel cestu kolonizaci Sibiře. U dvora ustavil Vybranou radu, složenou z ministrů, kterým důvěřoval, takže napříště nemusel respektovat bojarskou dumu. Podporoval návštěvy učenců ze západní Evropy v Rusku, navázal obchodní styky s Anglií a pokusil se zavést knihtisk.
Carova chorobná podezřívavost
Po Anastasijině smrti byl však Ivan stále labilnější. V zimě roku 1564, poháněn chorobnou podezřívavostí, že se všechna knížata i bojaři proti němu spikli, poručil naložit zlatý kremelský poklad a ikony na desítky saní, a zabalen do kožešin, jež ho měly ochránit před mrazivou zimou, odjel i s rodinou do Alexandrovska. V dopisech, které odtamtud posílal do Moskvy, bojary obvinil, že připravovali zradu, a pohrozil, že odstoupí. Poselstvo složené z biskupů, bojarů i dvorních hodnostářů se za ním brodilo sněhem a prosilo ho, aby se vrátil. Když se tak stalo, Ivan už nebyl tím mocným, pánovitým vládcem, který Moskvu před dvěma měsíci opustil. Vážný nervový kolaps ho proměnil ve shrbeného, svrasklého muže, který ve svých čtyřiatřiceti letech působil jako stařec.
Tajná policie na koních
Ivan začal okamžitě zřizovat elitní strážní oddíl v síle 6 tisíců mužů zvaný opričnici. Tito jezdci v černých stejnokrojích a na vranících naplňovali svůj vlastní zákon – byli to obávaní předchůdci tajné policie působící v diktátorských režimech 20. století. Na sedlech koní měli znak tvořený psí hlavou a koštětem, jenž měl symbolizovat, že budou pronásledovat zrádce a na Rusi udělají pořádek. Věrnost opričniků si Ivan zajistil tím, že jim rozdal půdu odebranou zapuzeným bojarům a v Moskvě jim přidělil celé ulice a předměstí. Jádro této organizace, tvořené 300 muži, založilo jakési nepravé mnišské „bratrstvo“. Tito lidé pořádali náboženské obřady, po nichž následovala shromáždění, kde před carovýma očima mučili vězně.
Horkokrevný i chladnokrevný vladař
Počátkem roku 1570 Ivan pojal podezření, že proti němu město Novgorod osnuje spiknutí, a rozhodl se ho příkladně potrestat. Městské hradby dal obklíčit vojáky, aby nikdo neunikl, a nařídil povraždit mnichy a opaty. Ty carovi lidé ubili k smrti; představené města zbičovali do masa, mučili tak, že jim kleštěmi rvali žebra z těla, vařili je v kotlích, zaživa stahovali z kůže, pekli v peci nebo narazili na kůl. Ostatní obyvatele města pak opričnici rozsekali na kusy nebo naházeli do řeky Volchov. Celkem tehdy ve městě zahynulo na 60 tisíc mužů, žen i dětí.
Ve srovnání se zabíjením v tak masivním měřítku se to, že Ivan zavraždil také svého syna, jeví téměř jako nevýznamný zločin. Cara však tento skutek nesmírně poznamenal. Po synově smrti nemohl spát: celé noci chodil po Kremlu a vyl. Roku 1584, tedy ani ne za tři léta, pak sám zemřel na nemoc, při níž mu celé tělo odporně oteklo. Na trůn po něm nastoupil jeho slabomyslný mladší syn Fjodor, avšak jeho předčasná smrt roku 1598 znamenala zánik Ivanova rodu. Následovalo období zmatků, které mnoho Rusů přimělo k tomu, aby se ve vzpomínkách ohlíželi za stálou, byť krví prosáklou vládou Ivana Hrozného až s jakousi nostalgií.
