• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • „Černá ovce“ Habsburků. Císař a král Maxmilián II. nesympatizoval s katolickou církví

    9.7.2019

    Snad v každé více rozvětvené rodině se objeví někdo, kdo je alespoň dočasně považován za „černou ovci“. A ani Habsburkové tomu neunikli.

    Jablko padlo daleko od stromu

    Obvyklé přání otců, zejména těch, kteří se nacházejí ve vůdčím postavení, aby se jim vyvolený potomek již od počátku a ve všem podobal, se tentokrát nenaplnil. Nejstarší syn císaře a krále Ferdinanda I. se od otce zejména ve svém předvladařském období značně odlišoval. Ne že by snad postrádal jeho pracovitost, nad tím by se dalo přimhouřit oko, problém byl daleko ožehavější: vzdělaný mladý Maxmilián dával totiž najevo odtažitost od katolické církve, stýkal se s protestantskou šlechtou a za osobního kazatele si vybral kněze Pfausera, který byl stoupencem myšlenek, jež se tehdy šířily kontinentem – tedy luteránství. Cosi takového bylo u Habsburků nepřijatelné!

    Bez cizí pomoci nemohl platit vojákům žold, a to byl poslední hřebíček do jeho rakve. Tak skončilo Maxmiliánovo mexické dobrodružství

    Výhodný sňatek

    Ještě tu byla naděje, že Maxmiliána napraví sňatek s nevěstou z ryze katolického prostředí. Předurčena k tomuto úkolu byla jeho vlastní sestřenice, tedy s Maxmiliánem zhruba stejně stará infantka Marie Španělská, dcera Maxmiliánova strýce Karla V. a jeho portugalské manželky Isabely. Sňatek se konal v září 1548 ve španělském Valadolidu a kromě už zmíněných důvodů měl značný dynastický význam v propojení španělských a rakouských Habsburků. Splněn byl rovněž další požadavek: co do počtu dětí se manželé během dvaceti let svého soužití přidrželi měřítka, jež nastavili Maxmiliánovi rodiče – bylo jich patnáct.

    Magistr Kelly byl „alchymistou“ císaře Rudolfa, ve skutečnosti však pouhý šarlatán. Z vězení utíkal dvakrát a doživotně se při tom zmrzačil

    Politika kompromisu

    Ale i ve věci „nápravy“ se dosáhlo kýženého cíle. Alespoň navenek. Chtěl-li panovat, nemohl Maxmilián jednat jinak. V únoru 1562 složil před pražským shromážděním svých vysoce postavených příbuzných přísahu věrnosti katolické církvi. Pak už se před ním otevřely dveře k moci: v rychlém sledu za sebou se stal českým králem, římským císařem i králem uherským. Značné naděje, které do něho vkládala zejména nekatolická část českých stavů, mohl však v nadcházejících letech splnit jen částečně. Jeho údělem se až do konce života i vládnutí stala politika nejrůznějších větších či menších ústupků tím nebo oním směrem. A především ve stylu „něco za něco“.

    Tajemný stařec se nechal provolat selským králem. Byl prý vyslán svatým Václavem, aby se stal novým českým vládcem

    Královská půda pro Rudolfa II.

    V zájmu prosazení nástupnických nároků svého syna Rudolfa, jenž se po jednom děvčeti a synkovi, který brzy zemřel, narodil jako třetí v pořadí, přislíbil Maxmilián v roce 1575 uznání takzvané České konfese. V pětadvaceti článcích se zde zaručovalo široké spektrum náboženských svobod včetně uznání zásady, že poddaní nejsou nuceni sdílet se svou vrchností její náboženské vyznání. A zase došlo k takovému zvláštnímu kompromisu: král s Českou konfesí vyslovil ústní souhlas, písemně ji však odmítl potvrdit a později svými kroky, zejména ve vztahu k jednotě bratrské, některé z jejích článků dokonce porušil.

    Tisíciletá dogmata se začala kymácet a katolická církev se přestala usmívat. Jak to řekl Galileo?

    Věrně nevěrný katolíkům

    Ve chvíli, kdy měl Maxmilián jistotu, že syn Rudolf převezme jeho panovnické postavení, jako kdyby mu už na ničem nezáleželo. Koncem roku 1576 se zúčastnil říšského sněmu v Řezně. Konce náročného jednání se ale nedočkal. V okamžicích, kdy se k němu přiblížila smrt, učinil však cosi, o čem si můžeme myslet cokoliv, ale ve své době to byly kroky v pravém slova smyslu nevídané: nevyzpovídal se a nepřijal ani obvyklou svátost posledního pomazání. Jako kdyby si na cosi vzpomněl. Na to, že býval kdysi mezi Habsburky „černou ovcí“…

    Zdroj: Roman Cílek (Čeští panovníci a prezidenti, 2006)



    Nepřehlédněte