Ferdinand Maxmilián byl ztělesněním té příjemnější genetické výbavy Habsburků. Milovník přírody, milovník umění, malířství, hudby, básnictví. Obdivován ženami, příroda ho obdařila kromě těchto ctností i fyzickou krásou. Upjatý, studeně chladný František Josef žárlil. Když v roce 1848 nastoupil na trůn, jeho první starostí bylo, bratra někam uklidit. Podařilo se. Pod záminkou, že umožní bratrovi poznávat cizí země, nastoupil Maxmilián službu v rakouském námořnictvu. Navštívil Turecko a Řecko. Velice záhy byl poručíkem a v roce 1854 to dotáhl na kontraadmirála. V diplomatických službách Rakouska se v Paříži účastnil mírové konference po krymské válce, a stal se oblíbencem francouzského císaře Ludvíka Napoleona III. Ten také bude jednou z příčin jeho pozdější smrti, ale to Maxmilián ještě neví. Zde se také poprvé setkal s dcerou belgického krále Charlottou, které se později stala jeho ženou.
Itálie v polovině 19. století byla velice horká půda. Vzpoury, povstání, výtržnosti na denním pořádku. Do tohoto marasmu poslal císař svého bratra jako guvernéra provincie. Vídeň se někdy v politice chovala jako slon v porcelánu. Nástupní projížďka lodí po Benátkách, se uskutečnila na den přesně po deseti letech, kdy bylo potlačeno první italské povstání. Maxmiliána a jeho ženu vítaly hrozivě mlčící davy a prapor v italských národních barvách. Stejnou chybu učiní o půlstoletí později rakouský následník znovu, když navštíví Sarajevo v den porážky Srbů na Kosově poli.
Maxmilián dělal, co mohl. Snažil se ukázat příjemnější tvář, než měl jeho starší bratr, ale bezvýsledně. Nedůvěra místního obyvatelstva byla absolutní. V každé vstřícnosti spatřovala léčku a zákeřnost. Nakonec propuklo povstání, které již Rakousko nezdolalo, protože Francie se postavila se svými armádami na stranu vzbouřenců. Krvavá bitva u Solferina, které se účastnily i české pluky, se stala legendou. Rakousko se muselo vzdát svých území a Maxmilián se vrátil na svůj zámek Miramare, nedaleko Terstu.
Doufal, že si konečně odpočine, ale nestalo se tak. Příčinou byla až chorobně ctižádostivá Charlotta. Na zámku se nudila, ponoukala manžela, že jí poklidný život nestačí. Navázala kontakty s mexickými emigranty, které vypudila tamní revoluce. Nový mexický prezident si vypůjčil spousty peněz, ale nakonec dluhy přestal splácet. Tenkrát nebyly soudní exekuce asi v oblibě a do Mexika zamířily válečné lodě Francie, Anglie, Španělska. Tady byla příležitost. Francouzský císař slíbil vojenskou podporu, a tak oba manželé zamířili na fregatě Novara do Veracruzu. Před tím se musel ovšem Maxmilián zříci veškerých nároků na trůn svého bratra.
Maximilán už měl zkušenosti v Itálii, ale i přes tyto zkušenosti to zkusil v Mexiku po dobrém. Ke zděšení kléru odmítl zrušit některé zákony svého předchůdce a majetek církvi nevrátil. Tím získal prvního mocného protivníka. Příjemná tvář nepomáhala, tak Maxmilián ukázal tu druhou. Nechal popravovat každého, kdo projevil sympatie k prezidentu Juarezovi, který kdesi na severu, u hranic s USA sbíral vojska. Ve chvíli, kdy s nimi vyrazil na metropoli, oznámil Ludvík Napoleon, že celé mexické dobrodružství leze do peněz a stáhl jak armády, tak apanáž. Nůž do zad.
Maxmilián nebyl schopen bez cizí pomoci platit svým vojákům žold, a to byl poslední hřebíček do jeho rakve. Charlotta odplula do Evropy hledat pomoc a do Mexika se již nikdy nevrátila. Nakonec manžela přežila ve světě bludů duševní choroby o neuvěřitelných šedesát let a zemřela až v roce 1927. Abychom byli spravedliví, musíme říci, že Maxmiliánovi byla nabídnuta čestná kapitulace a volný odchod z Mexika. Odmítl, byl na to příliš hrdý. Byl zastřelen s dalšími dvěma generály 19. 6. 1867. Nenechal si zavázat oči, pouze požádal, aby nebyl střelen do hlavy. Chtěl, aby ho matka mohla poznat. Bylo mu vyhověno a jeho balzamované tělo převezla loď Novara domů.
