Kdysi se o jeho udržení neúspěšně pokusil Jan Lucemburský, nyní se karta obrátila. Severoitalské provincie nyní patří k Rakouskému císařství, ale opět se pokoušejí zbavit se cizí nadvlády a poté vytvořit samostatnou sjednocenou Itálii. Těmto snahám mělo zabránit rakouské vojsko, kterému od roku 1813 velel právě Radecký. Podařilo se mu ze svých mužů vytvořit na svou dobu progresivní armádu, která své kvality osvědčila právě v neklidných letech 1848 a 1849. U svých vojáků byl velmi oblíbený, jistě i proto, že s každým z nich ve své mnohonárodnostní armádě dokázal promluvit v jeho jazyce.
V březnu 1848 zasáhly revoluční nepokoje Milán, kde sídlil Radeckého štáb a 10 000 jeho vojáků. Radecký usoudil, že v dané situaci bude nejmoudřejší Milán opustit a svoji italskou armádu, celkem asi 60 000 mužů, soustředil v prostoru mezi rakouskými pevnostmi Mantova, Peschiera, Legnago a Verona. Proti němu stála sardinská armáda krále Karla Alberta Savojského, která přišla Milánu a Lombardii na pomoc a rozhodla se zaútočit na část rakouské armády u Santa Lucie, tj. předměstí Verony. Proti asi 50 000 sardinských vojáků se šedesáti děly stálo necelých 17 000 Radeckého mužů s padesáti čtyřmi děly. Jejich hlavním opěrným bodem se stal místní hřbitov, který se Sardinci marně pokoušeli dobýt.
Své postavení tam celkem osm hodin hrdinně bránil 10. myslivecký prapor pod velením plukovníka Kopala. Jeho muži zvolili účinnou taktiku šetření municí, stříleli většinou co možná nejpřesněji jednotlivými ranami a jenom při sardinských ztečích salvami. Vydrželi tak až do příchodu posil z pevnosti ve Veroně. Ty také celou bitvu u Santa Lucie zvrátily ve prospěch Rakouska. Velkou zásluhu na tomto vítězství mělo i vojevůdcovské umění tehdy již dvaaosmdesátiletého maršála Radeckého, pod jehož velením se dokázaly rakouské oddíly efektivně bránit i takovéto přesile.
Další vývoj už jen potvrdil, že sardinský král a jeho armáda nedokážou elitnímu rakouskému vojsku v Itálii čelit. I když Sardinci postoupili dále do Lombardie, Radecký 10. června 1848 obsadil Vicenzu a sardinského krále definitivně porazil v bitvě u Custozzy 23. – 25. července. Po tomto jeho vítězství bylo možné obnovit habsburské panství v Itálii v původních hranicích.
Sjednané příměří však vydrželo sotva rok, když ho Karel Emanuel porušil a znovu Rakousko napadl. Proti jeho sto tisícové armádě mohlo Rakousko v té chvíli postavit sice jen 73 000 Radeckého mužů, ale Radecký jejich síly soustředil tak, že nikdy nebojovali proti celému nepřátelskému vojsku najednou. Tak zvítězil nejprve 20. března 1849 u Mortary a zejména pak o dva dny později u Novary. Zdrcený král Karel Albert abdikoval a uchýlil se do exilu v Portugalsku, kde o čtyři měsíce později zemřel. Ve snahách o osvobození a sjednocení Itálie pokračoval jeho syn, sardinský král Viktor Emanuel II., který roku 1861 stanul v čele sjednocené Itálie jako její král. Na základě tajné dohody s francouzským císařem Napoleonem III. tehdy sice Rakousko přišlo v Itálii o Lombardii, podařilo se mu však udržet si alespoň bohaté Benátsko.
Ne však na dlouho. Po prohře Rakouska v Prusko-rakouské válce se Benátsko připojilo k italskému království a tím Rakousko přišlo o svou poslední italskou državu. K definitivnímu vytlačení Rakouska z dnes italského území pak došlo po 1. světové válce.
