Celým jménem se jmenoval Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör, maďarsky Lovag Benedek Lajos, v československé literatuře je pak zmiňován jako Ludvík Benedek. Narodil se 14. července 1804 jako syn lékaře Johanna Andrease von Benedek (1774 – 1850) pocházejícího z řad nižší uherské šlechty.
Ve čtrnácti letech nastoupil na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po jejím úspěšném dokončení byl roku 1822 přidělen jako podporučík k 27. pěšímu pluku. V roce 1831 byl povýšen na nadporučíka a za čtyři roky poté na hejtmana. V tomto období začala jeho vojenská kariéra prudce stoupat. Majorem se stal roku 1840 a podplukovníkem už v roce 1843. V roce 1846 začaly nepokoje v Haliči a Benedek dostal za úkol je potlačit. Za splnění tohoto úkolu si vysloužil hodnost plukovníka. Jako velitel 33. pěšího pluku se zapojil roku 1848 do války proti Piemontu. V letech 1848 až 1849 si vysloužil na italské frontě důvěru a proslulost, kromě jiného i tím, že provedl přesun svého pluku bez ztráty, a proto byl dne 3. 4. 1849 povýšen na generálmajora. V létě téhož roku byl převelen do Uher, kde se účastnil bojů u Rábu a Komárna.
Byl několikrát zraněn, po posledním zranění byl přidělen k polnímu maršálovi Radeckému jako náčelník jeho štábu. Věhlasný vojevůdce si jej záhy oblíbil a Benedek se od něj mnohému naučil. Dodnes je považován za jeho žáka a nástupce. Říkalo se mu tehdy „Radecký Druhý“. 26. října 1852 byl povýšen na polního podmaršálka.
Po Radeckého penzionování se stal velmi schopným velitelem armádního sboru čítajícím cca 30 000 mužů. Jeho velkým okamžikem byla bitva u Solferina v roce 1859. Jako velitel záložního sboru musel přihlížet katastrofální bitvě, ale když byl povolán do boje, nechybělo moc, aby se mu podařilo výsledek bitvy zvrátit. Osobní úspěch z bitvy u Solferina jej rázem katapultoval do výšin. Stal se nejoblíbenějším vojákem v Rakousku-Uhersku a byl povýšen na polního zbrojmistra, tehdy druhou nejvyšší vojenskou hodnost.
Na jaře roku 1866 byl jmenován velitelem celé severní armády (asi 220 000 mužů), která měla vytáhnout proti Prusům. Benedek nepřijal tento úkol s nadšením, neměl mnoho zkušeností s velením tak velkého útvaru a také neznal české prostředí. Neliboval si ve vymýšlení složitých operací nad mapou, byl to velitel s pružným myšlením a rychlým rozhodováním, zvyklý velet z koňského hřbetu. Nevhodná organizace rakouské armády a nedisciplinovaní velitelé sborů mu neslibovali velkou šanci na úspěch. K tomu je třeba ještě podotknout, že v podstatě nikdo nevěřil, že válka vypukne. Válce totiž předcházela ze strany Pruska mohutná mírová propagandistická kampaň.
Tím, že Rakousko-Uhersko 3. července 1866 prohrálo v bitvě u Hradce Králové (někdy označované jako bitva u Sadové), prohrálo také celou prusko-rakouskou válku. Benedek vzal veškerou vinu za tuto katastrofu na sebe a prohlásil, že ponese i trest za všechny ostatní. Byl postaven před vojenský tribunál, ale díky zásahu císaře Františka Josefa I. byl osvobozen a penzionován. Musel však slíbit, že nebude o svém velení severní armádě nikdy mluvit. Stáhl se do ústraní a dožil ve Štýrském Hradci. Když 27. dubna 1881 zemřel, byl pohřben v civilním oděvu bez jakýchkoli vojenských poct.
K jeho osobě historik ze začátku 20. století poznamenal: „Snad jednou nestranný dějepisec nepodjatý vyzkoumá pravé prameny a vylíčí vše dle ryzí pravdy Benedeka znamenitě nadaného, skvěle vojensky vzdělaného, po veliké slávě značně kleslého, namnoze neuznalého a veřejným míněním dle bídného ovšem neúspěchu příliš krutě odsuzovaného.“
