Mluvící erb
J. V. Radecký se narodil 2. 11. 1766. Pocházel ze starého českého rodu, původně vladyckého, zmiňovaného už ve 14. století. Později, roku 1764, rod Radeckých povýšil do stavu hraběcího. Rodinný erb je rozdělený svisle na dvě části – vpravo červená, vlevo modrá. Přes ně je pokosem umístěna stříbrná radlička (rýč). Tím se stal erb tzv. mluvícím. Mluvící erb obsahuje figuru, různá zvířata, lidi, nástroje, vyjadřující jméno hostitele. Důležité bylo, aby tato figura nejvíce vyplňovala plochu štítu, byla na něm tím hlavním.
Začínal jako dobrovolník
Matka Radeckému zemřela při porodu, otec v jeho deseti letech. Vychovával ho děd z otcovy strany, později strýc. Podle rodinné tradice se jako mladík, už v 16 letech, přihlásil k vojsku, ale byl příliš slabý a nesnesl by obtíže vojenské služby, jak měl napsáno v přijímací zprávě. Měl se tedy stát úředníkem nebo diplomatem.
Za dva roky se opět pokoušel pomocí přímluvy svého strýce o přijetí na vojenskou školu, ale byl opět odmítnut pro tělesnou slabost. Protože dobře jezdil na koni, vstoupil jako osmnáctiletý na vlastní náklady do 2. kyrysnického pluku jako kadet volontér (dobrovolník). Kyrysníci byli těžké jezdectvo, kde byla služba namáhavá a náročná. Vyznamenal se v bojích s Turky a generál Laudon ho jmenoval svým pobočníkem.
Vytvořil živý most
Roku 1800 Napoleon drtivě porazil vojsko Rakouska. Rakušané se dali na útěk, ale do cesty se jim postavila říčka. Nikde v blízkosti nebyl žádný most a pochopitelně ani nebyl čas nějaký postavit. Vojákům hrozilo zajetí, ne-li smrt. Radecký, tehdy už v hodnosti plukovníka, přišel na spásný nápad. Rozkázal, aby část vojáků vstoupila do řeky, bylo to v červnu, a vytvořila na druhý břeh „živý most“, po kterém další muži, kteří povětšinou neuměli plavat, mohli řeku lépe překonat a zachránit se.
Přálo mu štěstí
Říkalo se o něm, že je dítětem štěstěny, mnohokrát projevil osobní statečnost. Ačkoli byl vysoký důstojník, při bitvách nezůstával ve štábu. Byl vícekrát zraněn, několikrát těžce. Pod jeho velením se velice zkvalitnil výcvik vojáků. Byl samouk a odpůrce pedantických a ve výsledku naprosto bezcenných manévrů, za což sklízel kritiku z Vídně. Měl malou postavu, ale laskavé oči, hluboký a zvučný hlas. Byl zbožňován všemi podřízenými a prostí vojáci jej nazývali „otec Radecký“ nebo „tatíček“. Zúčastnil se 17 vojenských tažení, byl vyznamenán všemi rakouskými a mnohými cizími řády. Byl mu udělen Řád zlatého rouna.
Zemřel v posteli v 91 letech
Roku 1798 si vzal za ženu Františku Kamillu, hraběnku ze Strassolda a Gräfenberga († 1854). Narodilo se jim osm dětí – pět synů a tři dcery. Přežil pouze jeden syn a dcera. S manželkou vedli nákladný život a značně se zadlužili. Dluhy za něho platil jeho mecenáš. Roku 1857, ve svých 91 letech, se vzdal činné služby a bydlel v Miláně. Zemřel nedlouho poté na zápal plic, který se u něj rozvinul po zlomenině klíčku stehenní kosti. K té došlo tím nejbanálnějším možným způsobem. Upadl v pokoji. Pohřeb se konal od 14. do 19. ledna 1858 se všemi poctami a jeho tělo pak bylo převezeno do hrobky ve Westzdorfu v Dolním Rakousku, kde byl založen pantheon rakouské slávy. Jak se tehdy vyjádřili pamětníci – zachoval si síly a ráznost do let, jichž dosáhne málokterý smrtelník.
Přišel o pomník
Sice o něm nemáme písničku jako o generálovi Laudonovi, ale rakouský skladatel Johann Strauss starší složil „Radeckého pochod“, který se u nás stejně moc nehrál, ale v Rakousku a Německu je stále populární a často hraný. Radeckého smůla v tomto ohledu spočívala v tom, že když skončila 1. světová válka, Rakousko bylo rozbito, vznikla Československá republika a všechno ze starého mocnářství bylo považováno za špatné. A tak byly odmítány i zásluhy velkého vojevůdce, neboť bojoval za nenáviděné Rakousko-Uhersko. Nakonec začal vadit i Radeckého pomník na Malostranském náměstí v Praze, ulitý z ukořistěných sardinských děl. Proti pomníku protestovalo také italské velvyslanectví, neboť v jejich zemi je Radecký považován za nepřítele, který bojoval proti sjednocení Itálie. Proč by tedy tady měl být jeho pomník. Stačilo tedy málo, aby byl Radeckého pomník v bouřlivé atmosféře roku 1919 českými vlastenci odstraněn. Že by už tenkrát vystrkovala růžky tradiční česká vstřícnost k názorům cizích států, a to i na úkor vlastních zájmů? Pokud jde o Radeckého, tak přísloví „Světská sláva – polní tráva“ se v jeho případě naplnilo dokonale.
Ať žije řízek!
To nejlepší nakonec. Radecký se vždy živě zajímal o vše kolem sebe a měl slabost pro dobré jídlo a pití. Na válečných taženích mu proto sotva mohly uniknout místní gurmánské speciality. V Benátkách tak prý poznal vynikající „kotletu po milánsku“, tedy kotletu obalenou ve směsi strouhanky a parmazánu a dopisem ji doporučil císaři Františku Josefovi I. k obohacení císařské kuchyně. Císařský kuchař však neměl parmazán, takže maso obalil ve vejci, mouce a strouhance. Ani kotleta mu nepřidala zřejmě dost vybraná pro císařský jazýček, a tak ji vyměnil za plátek telecího masa. Z milánské kotlety se tak stal vídeňský řízek a v této klasické podobě se, vedle různých variací, podává dodnes.
