Vlastislav a jeho Lučané přepadli Čechy, pálili, vraždili a loupili. K rozhodnému střetnutí došlo právě na Turském pole, bázlivého českého knížete zastoupil odvážný Tyr, Jiráskem překřtěný na Čestmíra. Tyr zabil luckého knížete Vlastislava, ale sám potom v bitvě padl. Češi nakonec Lučany povraždili až na jediného Strabu, chráněného kouzlem.
Za Tyrovu (Čestmírovu) mohylu je tradičně považován pahorek Krliš tyčící se na poli kousek od Turska směrem na Velké Přílepy. Vede k němu nově lipkami osázená alej, k níž je možné dojet autem podle ukazatele na turské návsi.
U Turska to nebylo
Zdálo by se, že není nic snazšího, než mohylu a okolní pole, příhodně zvané „Na zabitém“ překopat a pravost pověsti o bitvě na Turském poli dokázat. Vlasteneckého úkolu se jako první chopil známý český „starožitník“ Václav Krolmus v roce 1856. Tehdy se na Krliši vztyčoval kříž a přitom byly nalezeny lidské kosti i zlomky keramiky. Krolmus sám potom mohylu považoval za někdejší pohanské obětiště zasvěceného slunečnímu býku – Turovi.
Na prokopání poměrně velké mohyly však nebyly prostředky. Až v roce 1902 došlo k dalšímu výzkumu, kdy zde Jan Felcman, penzionovaný ředitel cukrovaru ve Zvoleněvsi, zkušený archeolog a spolupracovník Národního muzea, objevil slovanské hroby cca z 11. století – tedy příliš mladé. Lucká válka totiž byla kladena někam přibližně do 9. st. n. l. Naopak mohyly za Krlišem směrem na Libčice byly zase příliš staré – pocházejí z doby železné či dokonce až bronzové. A k dovršení všeho ani se ani Tursko v raném středověku nenazývalo Turskem, ale Černucí.
A co u Budče?
Pokud se tedy lucká válka vůbec někdy odehrála, došlo k tomu někdy jindy a někde jinde. Odborníci se celkem shodují na tom, že tento ucelený příběh může být reminiscenci na mezikmenové potyčky po stěhování národů (tedy přibližně v 6. – 7. st. n. l.) a že to není nutně příběh zcela nereálný. Muselo k němu však dojít někde jinde než na Turském poli, kde z této doby nebyly nalezeny žádné památky.
Jedním z míst, která by připadala v úvahu, je předpolí Budče, v té době ranně středověkého hradu ležícího na hranici území obývaného kmenem Čechů. Archeolog Mgr. Petr Nový k tomu ve své stati uvádí: „Čechové postoupili na okraj své domény, aby zabránili možnému plenění hustě osídlenému okolí Budče a zároveň si vybrali výhodnější bojové postavení, což se dle zprávy podařilo. Po raně středověké cestě přicházející lucké vojsko tak muselo útočit na vyvýšenině rozestavěné vojsko Čechů, takticky položené nedaleko hradu, čímž získalo účinné boční krytí. V kontextu bitvy získává význam odkrytý hromadný hrob, kde jinde, než opět v místech pravděpodobného bojiště. Můžeme se domnívat, že zde našli místo posledního odpočinku padlí útočníci, zbavení osobního majetku i pohřebních obyčejů.“
K této teorii je třeba podotknout jen tolik, že se bojovníci se v této bitvě počítali spíše na desítky než na stovky a že kronikáři toto množství neúměrně zveličili až na 20 tisíc bojovníků na straně Čechů, o Lučanech nemluvě.
Magický souboj?
Možná to ale nebyla jediná věc, kterou si kronikáři přibásnili. Podle badatele a spisovatele Otomara Dvořáka je třeba celou bitvu na Turském poli chápat jako magický souboj dvou čarodějnic, české a lucké, které proti sobě vysílají do bitvy nejprve dravé ptáky, potom bojové psy a nakonec bojovníky samotné. Česká čarodějnice se dokonce sama bitvy účastní v podobě bojovníka. A nechybí ani magická znamení, např. narýsování ležatého kříže, který nemohou koně překonat a musí proto zůstat stát na místě.
V takovém případě se ovšem bitva nekonala ani Turském poli, ani u Budče a ani u Turovce v jižních Čechách, kam je také někdy kladena. Spíše se jedná o českou interpretaci nějaké prastaré ságy či pověsti, kterou v původní podobě neznáme. Středověcí kronikáři takto nakládali s různými příběhy zcela běžně. Důležitý pro ně byl zajímavý děj, který upravovali podle vlastního cítění, a historickou pravdu spíše opomíjeli. Ať už to však bylo s bitvou na Turském poli jakkoliv, v každém případě se jedná o jednu z našich nejzajímavějších a zároveň nejzáhadnějších pověstí.
