Když se na to podíváme z hlediska věřících, a těch bylo jako vojáků ve druhé světové válce většina, tak ti i v té nejtěžší době věřili v Boha. O Vánocích i oni oslavovali tu nejradostnější zvěst, že se narodil Spasitel. A zároveň i svoji víru a naději v lepší časy. Neuvědomovali si, že nejen oni sami, ale i nepřítel věřil ve stejného Boha. A že to byly jen jednotlivé církve či sekty, které si vytvořily „nové“ učení, aby mohly poštvat lidi proti sobě a z tohoto nepřátelství samy těžit. Vždyť historie je plná náboženských válek ve jménu stejného Boha.
Už v první světové válce a po ní se mnoho lidí rozešlo s Bohem, když viděli, jaké hrůzy dopustil a jak „služebníci Boží“ na obou stranách konfliktu žehnají zbraním a používají k tomu citací ze stejné knihy – Bible, která je společná jim i nepřátelským vojákům.
Těžko říct, do jaké míry jednotliví vojáci, kteří už poznali hrůzy války, oslavovali Vánoce ze srdce, jako skuteční věřící anebo jen formálně, vnějšími, světskými znaky – nazdobeným stromečkem, dárky, jídlem a zpěvem koled, z nichž už náboženský smysl vyprchal. Určitě všichni vzpomínali na své blízké doma, na ty vánoční svátky, které dříve oslavili společně v rodinném kruhu. Přáli si, aby tyto válečné Vánoce byly poslední a aby je oni a ani budoucí generace nemusely znovu zažívat.
Přesto se hned po skončení druhé světové války začalo mluvit o třetí světové válce. Fyzik a vizionář Albert Einstein potom mluvil nejen o třetí, ale i dokonce o čtvrté světové válce: „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ Vzpomene si pak někdo také na to, že kdysi bývaly i nějaké Vánoce?
