Ferdinand Maxmilián se nedokázal smířit s rolí čekatele na trůn, a proto se vrhl do bláznivého mexického dobrodružství. V zemi Aztéků, kde již po desetiletí zuřily revoluce a občanské války, přijal císařskou korunu. Ale jen krátce. Osud si pro něj nachystal jiné poslání s tragickým koncem.
Když se koncem roku 1867 vrátila do Evropy fregata rakouského námořnictva, s tělesnými ostatky mexického císaře, Františku Josefovi prvnímu se konečně ulevilo. S předepsaným, smutným výrazem, se sice účastnil pohřebních ceremonií, ale v nitru byl jistě spokojen. Zbavil se svého největšího konkurenta, mnohem oblíbenějšího a o dva roky mladšího bratra Maxmiliána. Konečně příjemnější zpráva. Ztráta Piemontu a Sardinie, ztráta Lombardie, prohraná válka s Pruskem v roce 1866. Kostky domina se kácejí. Následovalo připojení Benátska k italskému království. Jedna prohra za druhou. Ztráty území, které se už nikdy nepodaří získat zpět. To na popularitě panovníka nepřidá.