Sen o císařské koruně
Přepych císařského Schönbrunnu, skvělá výchova, neomezené možnosti. Jediným mráčkem na obloze úspěšného šlechtického života byl starší bratr František Josef, který se stal na dlouhých 68 let rakouským císařem. Mladší Ferdinand Maxmilián si musel najít jiné poslání. Zkusil námořnictvo. Už ve dvaceti byl jmenován korvetním kapitánem a o rok později vrchním velitelem loďstva. Podnikl dlouhé cesty po Africe či Asii, avšak smysl života v tom nenašel.
Nabídka, která se neodmítá
Na dva roky se stal generálním guvernérem Lombardsko-Benátského království, ale ani zde mu politický vývoj nepřál, a tak se vrátil na svůj zámek a pošramocené sebevědomí léčil cestou do Jižní Ameriky. Bylo mu třicet, byl schopný a ctižádostivý, ale nikde nenacházel dostatečné veřejné uplatnění. A právě v této chvíli přišla nabídka jako z pohádky. Mexičtí monarchisté chtěli, aby mladý Habsburk od nich přijal císařskou korunu.
Maxmilián I., císař mexický
Ferdinandovi příbuzní i přátelé byli proti. Varovali ho, ale marně. Nevadilo mu, že země Aztéků se už desetiletí otřásala pod tíhou občanské války. Po osamostatnění ze španělské nadvlády a po vládě diktátora císaře Augustina I. se zde vystřídalo několik prezidentů. Ale monarchisté chtěli vládu pevné ruky, proto se postavili proti prezidentu Juarezovi a vyhlásili v zemi císařství. Ferdinand zpočátku váhal, ale když mu francouzský císař Napoleon III. slíbil politickou podporu i expediční armádní sbor, volbu přijal. Vyvázal se z práv a povinností habsburského domu, zřekl se následnictví i titulu arcivévody. Poté jej mexický císař korunoval a jako Maxmilián I. odplul ke břehům své nové říše.
Vláda v bouři
Přestože nevládl špatně, trvalo jeho císařství pouhé tři roky. A nebyly to roky klidné. Exprezident Juarez se svým vojskem byl stále silnější a moc republikánů také vzrůstala. Tragédie vyvrcholila, když Napoleon III. povolal své vojsko zpět a císař zůstal sám, jen se zbytky osobní gardy. Na chvíli přemýšlel o návratu. Zatímco jeho žena, belgická princezna Charlotta, se vrátila, Maxmilián se rozhodl zůstat. Snad dal přednost porážce a smrti před posměchem a potupou, která by ho čekala v rodné zemi. Snad jen nedokázal opustit trůn, který mu tak snadno padl do rukou.
Smutný konec monarchy
Hrdého Maxmiliána zajali v Querétaru, poslední baště monarchistů. A přestože za něj orodovali nejen evropští monarchové, ale i vláda USA, slavný Garibaldi či Victor Hugo, Juarez podepsal rozsudek smrti vojenského soudu. Pětatřicetiletého Habsburka postavili před popravčí četu. Ještě dal každému střelci zlaťák, stiskl jim ruce a ukázal na své srdce: „Děti, miřte dobře!“ Maxmiliánovy ostatky byly po intervenci Františka Josefa I. převezeny do Vídně a uloženy v císařské hrobce v kostele kapucínského kláštera.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
