Na podzim roku 1917, po třech letech války, se síly válčících států začaly po všech stránkách vyčerpávat. Asi nejhůře na tom bylo Rusko, kde došlo v březnu 1917 k revoluci a k další se schylovalo. Rakousko-Uhersko a Německo mohly tedy část vojsk z východní fronty přesunout na italskou frontu.
Jaksi jsme si už zvykli na fakt, který nám prezentují učebnice. Charakteristika českého umělce, či vynálezce nebo objevitele, je stále jedna a táž. Pilný student, který leží v knihách, dává kondice, zatímco stará matička dře na svém políčku, aby syna udržela na studiích. Když vystuduje, hází mu společnost klacky pod nohy, šikanuje ho, snaží se ho zadupat, protože vyčuhuje z řady. Necháme ho raději umřít v bídě a za pár let mu stavíme pomníky a slavnostně řečníme. Ta poslední věta platila ještě v minulém století.
Když se koncem roku 1867 vrátila do Evropy fregata rakouského námořnictva, s tělesnými ostatky mexického císaře, Františku Josefovi prvnímu se konečně ulevilo. S předepsaným, smutným výrazem, se sice účastnil pohřebních ceremonií, ale v nitru byl jistě spokojen. Zbavil se svého největšího konkurenta, mnohem oblíbenějšího a o dva roky mladšího bratra Maxmiliána. Konečně příjemnější zpráva. Ztráta Piemontu a Sardinie, ztráta Lombardie, prohraná válka s Pruskem v roce 1866. Kostky domina se kácejí. Následovalo připojení Benátska k italskému království. Jedna prohra za druhou. Ztráty území, které se už nikdy nepodaří získat zpět. To na popularitě panovníka nepřidá.