Byla jí německá princezna, Alžběta Hessen-Darmstadtská, manželka velkovévody Sergeje, strýce cara Mikuláše II. zavražděného i s rodinou bolševiky během revoluce. Osudu, který jí nedal děti a připravil ji tragicky o manžela, do poslední chvíle vzdorovala dobročinností a silou své víry. Tak mocně, že byla roku 1992 prohlášena za svatou.
Nejvíce je tento lidový hrdina a proticarský povstalec asi známý díky písní „Volha, Volha“, bohužel jeho povstání dosti zásadním způsobem připomínalo spíše obyčejné vraždění a loupení. Takového rozsahu, že nakonec se proti Razinovi obrátili jeho vlastní lidé.
Jmenoval se Petr Biron a honosil se tituly říšský hrabě, vévoda kuronský a zemgalský v letech 1769 – 1795 a vévoda zaháňský v letech 1786 – 1800. Narodil se 15. února 1724 v Mitavě v dnešním Lotyšsku jako nejstarší syn favorita a rádce ruské carevny Anny Ivanovny, Ernesta Jana Birona a jeho manželky Benigny Gottlieby von Trotha.
Kněžna Maria Nikolajevna Volkonská, rozená Rajevská (25. 12. 1805 nebo 22. 7. 1804 – 10. 8. 1863) všechno, co mohla od života dostat, obětovala tomu, aby byla se svým manželem, kterého zcela jistě velmi milovala. Doufejme, že i on jí miloval stejnou měrou.
Předposlední ruská carevna Marie Fjodorovna se narodila jako Marie Sofie (někdy též Dagmar) Dánská 26. 11. 1847 v Kodani jako čtvrté dítě z celkem šesti potomků dánského krále Kristiána IX. a jeho manželky královny Luisy Hesensko-Kasselské. Jako jiným evropským princeznám i jí se stalo osudem právě Rusko.
Měl vlastně štěstí, mohl dopadnout také podstatně hůř. Prakticky profesionální revolucionář Vladimir Lvovič Burcev bojoval nejprve proti carské, potom proti bolševické a nakonec i proti německé totalitě a podle některých historiků je také vůbec prvním politickým vězněm sovětského režimu.
Předtím, než se dostatečně rozvinula letecká osobní doprava, cestovaly vlakem i hlavy států, a to velmi luxusně a pohodlně a nejrychleji, jak to v dané době šlo. Svůj vlastní vlak měla koncem 19. století k dispozici i ruská carská rodina. Jízdu v něm však málem nepřežila.
Někdy se stane, že v životě člověka hrají důležitou roli určitá čísla, data nebo měsíce. V případě předposledního ruského cara Alexandra III. to byly říjen a březen. Co se mu v ty měsíce přihodilo?
Další důkaz toho, že v Rusku je, či snad spíše bylo, možné opravdu cokoliv. Tento příběh se odehrál koncem 16. století, dnes by k němu pochopitelně dojít nemohlo. Tehdy však nejenže neexistovala analýza DNA, ale ani daktyloskopie a ani fotografie. A uvěřit v nového, lepšího cara bylo tak snadné…
Přitom na to měla plné právo. Marie Alexandrovna Romanovová, jediná dcera ruského cara Alexandra II., se provdala za jednoho ze synů britské královny Viktorie, ovšem až toho druhorozeného. Nestala se ruskou carevnou ani britskou královnou, což ji možná celý život mrzelo. Nejspíš zbytečně.
Pokud se o velkých tajnostech říká, že jsou jak „na španělském dvoře“, ještě víc to platí o dvoře ruském. Dodnes proto nevíme, jak přesně byl zabit ruský car Pavel I., syn Kateřiny II., ani kdo měl prsty ve smrti jeho první ženy. Anebo neměl?
Stačí se narodit do „převratné“ doby a člověk má o „zábavu“ postaráno. Baronka Sofie Buxhoeveden (6. 9. 1883 –26. 11. 1956) z té nejvyšší ruské společnosti mohla být popravena spolu s carskou rodinou, měla ale štěstí v neštěstí. Co ji zachránilo?
Neštítil se doslova středověkého mučení ani poprav a v porovnání s tím, jak pokrokově se Rusko snažil uvést do Evropy, zní popis těchto jeho činů až neuvěřitelně. A hlavně nepochopitelně. Dohnal ho k nim strach o trůn a vlastní život nebo nějaké pomatení mysli?
I když přesné okolnosti zavraždění ruské carské rodiny v roce 1918 nejsou objasněny dodnes, jedno jisté je. Cara osobně zastřelil jeho strážný Jurovskij a byl na to náležitě hrdý. Nebyl však sám, kdo měl na tomto zločinu svůj podíl. Jak dopadli ti ostatní?
Především proto, že jasně věděl, co chce pro Rusko i pro sebe. A také to dokázal realizovat, i když často si při tom počínal s jemností a citem buldozeru. Velké změny, které měl na mysli, by ale jinak prosadil jen sotva. Dostat v podstatě asijskou zemi do Evropy prostě není jen tak.